18. meditace pr Filípka-Nejvyšší inteligence

5. září 2014 v 20:00 | Lucka |  Meditace pro Filípka





Nejvyšší inteligence
Ležíš v postýlce a je ti moc smutno. Promítáš si, co jsi před chvilkou viděl v televizi. Nějaký člověk tam týral zvířátka - koně. Nedával jim najíst a pít a nečistil stáje. Několik jich umřelo, jiní byli vychrtlí a koukali tak nešťastně, že jsi musel odejít od televize, tak moc ti to bylo líto. K tomu se ti vybavilo, jak jste šli s maminou odpoledne ze školy a ty jsi viděl, že tam nějaký pán hubuje malou holčičku, až skoro brečela. Cloumal s ní a sprostě nadával. Chtělo se ti na něj skočit a zastavit ho, vřela v tobě krev. Maminka tě pohladila a odvedla pryč, tak ses trošku uklidnil, ale obrázek v tobě zůstal až doteď. A ještě k tomu ty koníčci. Koukáš do stropu a přemýšlíš, jak na světě může někdo něco takového provádět. Víš už, že lidé mají na svých dušičkách spoustu stínů. Ale proč tomu tak je? Proč jsou někteří lidé prostě hodní a někteří jsou zase tak zlí? Kde se berou ty stíny na duši, co jsou vidět dušohledem?
"Ahoj Filípku, ozve se za tebou. "Koukám, že nastal správný čas."
Adámek se zjevil z tvé touhy po lepší náladě a odpovědích. Jako vždycky mu nechybí zářivý úsměv.
"Ahoj Adámku," skočíš hned k němu a necháš se pohladit. "Čas na co?"
"Na to, abychom se podívali do světa uvědomělosti, jak jsem ti slíbil."
Nálada se ti trošičku zlepšila. S andílkem je to vždycky fajn, jistě to bude fajn i tentokrát.
"Dneska jsem přišel, protože jsi položil jednu zásadní otázku. Tu, která lidem pomáhá, aby se stali uvědomělými."
"A jakou otázku?"
"Proč."
Jakmile to dořekl, už se s vámi začal točit svět. Jen trošku to fouklo, a už stojíte u obrovitánské zahrady. Je zde nepřeberně druhů rostlin, keřů, stromů, malých i velikých, tlustých i tenkých. A každá z těch rostlin nese jiné plody.
"Vítej ve světě uvědomělosti," zatočil se andílek.
Rozhlížíš se, jak můžeš, ale zahrada je tak rozlehlá, že ji ani celou přehlédnout nemůžeš. A nejzvláštnější na ní je to, že ty rostlinky nepřipomínají žádné z lidského světa. Možná jim jsou podobné, ale ty plody ani trošku. Krásu toho všeho dokreslují barevné obláčky, které jakoby stoupají z plodů a míří směrem k nebi.
"Tady to je protožníková zahrada," roztáhne andílek svá křídla.
"Cože?" zasměješ se.
"Protožníkovou zahradu vypěstovali lidé svými názory. Na každou otázku proč? tady existuje tolik odpovědí protože!, kolikrát jen kdy lidé dokázali odpovědět. Za každou odpověď vyroste na protožníku jeden plod, kterému se říká protož. Některé odpovědi jsou stejné, to se pak nerodí nový plod, ale zvětší se ten původní. A když někdo změní názor, tak se podle starého názoru plod zmenší a podle nového názoru zase zvětší. Když si lidé položí novou otázku proč? vyroste nový stromek. Je stále co objevovat. Třeba takovou otázku - proč mi pořád zamrzá počítač? - si před sto lety vůbec lidé nekladli. Zato některé otázky si už lidé kladou už od počátku, co přišli na Zem, takže i samotný stromek roste a roste a je vyživován právě tou lidskou zvědavostí a touhou po poznání a pochopení."
"A tady jsou odpovědi na všechny otázky?"
"Pokud na ně někdo už někdy odpověděl, tak ano."
"A proč se protoží kouří?"
"To jsou různé energie, které do těch odpovědí lidé vložili. Čím více podobných odpovědí, tím více vyzařování daného plodu. Ale stačí i jen jeden jediný človíček na světě, který kdy žil, který v nějakou pravdu věřil a nějak si odpověděl, a ten plod tady po něm zůstal. Byť je třeba malinký jako zrnko máku. A veškerá energie z plodů jde pak do lidského nevědomí. Čím větší plod je, tím více ovlivňuje lidské nevědomí."
"Kde je lidské nevědomí?"
"Všude," mávne andílek rukou. "Nemůžeš ho jen tak vidět očima, někteří lidé ani nevědí, že existuje. Nebo spíš nepotřebují vědět, že existuje, a nepřemýšlí o něm. Ale přesto existuje jako průhledná energie, co se pohybuje kolem všech lidí, podobně jako vzduch. No a lidé, když přemýšlí nad nějakou odpovědí nebo hledají řešení, otevřou v hlavě komůrky a tahle průhledná energie do těch komůrek hned skočí. Člověk se pak pleskne do čela, to udělá proto, aby se ta energie hezky usadila v mozku a zapadla do těch komůrek. V tom človíček vyskočí s tím, že už to má. Pak tedy každý, kdo dává odpovědi na otázky, pomáhá nalézat podobná řešení i ostatním lidem na celém světě. A to přitom ani nemusí nikomu nic říkat, někoho učit nebo psát knihy a zákony, stačí, když odpověď budou považovat za pravdu a budou jí hodně věřit. Nevědomí je plné informací a také pocitů, které mezi lidmi převládají, pak se na něj lidstvo nalazuje a mnohdy jedná právě podle toho, čeho je v nevědomí nejvíce obsaženo. Tedy té energie z plodů. Veliké plody, veliký přiliv energie do nevědomí. A opačně."
"A můžou se ty plody trhat?"
"Tyhle plody se nesklízí. Plody myšlenek a názorů se sklízí až jako zážitky a výrobky na Zemi. Utrhnout se nedají, je to podobně jako s karmickým metrem. Existují jen jako čistá rychlá energie, takže fyzicky na ně sáhnout nemůžeš. Klidně si to vyzkoušej."
Poslechneš - a opravu, nejde to. Ruka ti prochází skrz protož, jako bys hladil vzduch.
"S protožníky se pracuje tak, že položíš otázku a zaměříš se jen na jedno protože. To se ti pak otevře a ukáže odpověď, kterou skrývá. Ale pozor, Filípku. Protožníky mohou být i velmi zrádné. Nemusí tu totiž být ani jedna správná odpověď, pokud na světě není nebo nebylo člověka, který by správně na otázku odpověděl. Protože obsahují jen názory, podle kterých pak lidé určují svůj život na Zemi, když je přijmou jako pravdu a začnou se jí řídit. Třeba takovou pravdou je, že zelená je zelená a basta fidli. Lidé už pak nepřemýšlí nad tím, že by to mohlo být jinak. Je to taková tichá dohoda, aby si lidé porozuměli a mohli spolu vůbec komunikovat když na Zemi zapomněli na komunikaci duší a jak to v dobách, kdy žili v království Moudrosti, krásně uměli."
"Co je komunikace duší?"
"Už jsi to zažil,když ses díval dušohledem tehdy na pískovišti. Zkus se někdy podívat do očí druhého člověka a poznat, co cítí. Jak se zrovna má. Uhádnout jeho myšlenky. Pochopit jeho stav a být si vědom, že je zářivé světlo a tak se k němu i chovat. Cítit jeho lidskost a dobrotu, ať už zrovna dělá cokoli má na dušičce jakékoli stíny. Když on se pak podívá na tebe a spatříte sebe v očích toho druhého, pak jste komunikovali na úrovni duší."
Chvilku nad tím přemýšlíš, potom začneš pokukovat po protožníkách a těšíš se na nový zážitek. Andílek to vycítí a už jen upozorňuje:
"Není dobré tady trávit moc času. Každý má sice hodně otázek, ale pokud příliš přemýšlí a neustále jen hledá správné odpovědi, zapomíná žít ve skutečném světě a jeho dušička strádá. Hodně filosofů už tady skončilo svůj život, protože jejich mysl se ze všech těch informací pominula a oni se při hledání pravd usoužili. Proto nezapomeň, kvůli čemu jsi sem přišel, a dej pozor, abys nezabloudil v džungli otázek. Jako u všeho - i tady platí vyrovnanost. Někdy je dobré klást si otázky a hledat odpovědi, jindy je čas třeba zase na hraní a bláznění."
Neváháš a už stojíš u jedné z rostlinek. Je docela vzrostlá. Důkladně ji prohlížíš, když zjistíš, že okolo ní se pohybuje v chomáčcích jakoby z mráčků otázka: "Proč prší?"
Má na sobě docela hodně protoží, některé větší, některé menší. Zadíváš se na jedno z těch větších a už se začíná objevovat odpověď: "Protrhly se mraky." Zaměříš se na další protože, kde stojí: Svatý Petr se počůral." Zasměješ se a koukáš dál: "Příroda to tak chce." Uvažuješ, co z toho by mohla být pravda, a napadá tě, že tady by se opravdu dal strávit celý život hledáním. Těch plodů je tu ještě několik, raději jdeš k dalšímu protožníku a čteš: "Proč máme prsty?" Zase se musíš smát, na co všechno se lidi ptají. Odpovědi jsou také nejrůznější. Abychom mohli hrát na klavír, abychom se mohli šťourat v nose, abychom mohli držet jídlo nebo abychom měli na čem nosit prstýnek." Kroutíš nad tím vším hlavou. Už chceš jít k další rostlině, když tě zašimrá v hlavě andílkovo upozornění: "Nezapomeň, kvůli čemu jsi sem přišel."
Hned si vzpomeneš na utrápené koně a ubrečenou holčičku. "Proč jsou lidé zlí, když jsou to přitom tak krásné duše?" špitneš potichu a rozhlédneš se zahradou. Napadne tě, že bude trvat celou věčnost, než najdeš strom s odpověďmi na tuhle otázku. V tom se před tebou začínají stromky a keříky rozestupovat a mezi nimi se objevuje cestička. Neváháš a vykročíš. Vede tě klikatě, až k jedné hnědé zdi, kde končí.
A co teď? Ptáš se sám sebe. Přemýšlíš, jestli bys zeď neměl přelézt, ale v tom se kolem tebe začne vznášet otázka: Proč jsou lidé zlí? Divíš se, prohlédneš si zeď pořádně a zůstaneš stát s otevřenou pusou. To, co jsi považoval za zeď, je ve skutečnosti kmen ohromného stromu. Musí být určitě největší na světě, napadá tě. Je vysoký jako ten nejvyšší mrakodrap a široký snad jako celá hora. A těch plodů! Tak moc lidi tahle odpověď zajímá. A těch odpovědí, co tam je! Sotva na protože dohlédneš, jak jsou vysoko. Když se ale na nějaký zaměříš, zvětší jako pod lupou, takže odpověď přečteš docela snadno: "protože jsou hloupí," zní jedna z těch nejčastějších. A dalších větších je tu taky spousta: "protože jsou to lidi", "protože nejsou hodní", "protože je to baví", "protože je něco naštvalo", "protože jsou to sobci", "protože si myslí, že musí být vždy po jejich", "protože jsou agresivní", "protože to mají v povaze", "protože nevědí, že mohou být hodní", "protože si neumí poradit se situací". Motá se ti z toho všeho hlava. Co je tedy vlastně pravda? Je tu vůbec? Nebo tohle všechno dohromady? Docela tě to přestane bavit a zklamaně se vracíš za andílkem.
"Tady odpověď nenajdu," informuješ Adámka. Ten se jen usměje a ukáže kamsi vzhůru. Ohlédneš se a spatříš, jak se nad tebou na obloze otvírají jakási vrata. Vysoko nad zahradou, i nad těmi nejvyššími stromy, co tu rostou.
"Co se to děje?" divíš se.
"Přišel jsi na něco, nad čím mnozí přemýšlejí i léta. Někdy ani nejrozšířenější názor nemusí být pravdivý a hledat mezi pravdami a názory miliard ostatních lidí je úkol prakticky nemožný. Opravdu existuje jednodušší řešení," ukáže andílek znovu na vrata.
"Ale jak se tam mám dostat?" zoufáš si, protože nikde nevidíš schody, jen spuštěné duhové lano. "Je to moc vysoko, tam nevyšplhám," hudruješ.
"Je to jen tak vysoko, jak moc si myslíš, že je vzdálená skutečná pravda. Někdy i složitě vypadající problémy mají jednoduchá řešení."
Dojdeš k lanu a začneš zuřivě šplhat, ale po pár přítazích se zase spustíš dolů.
Chceš se začít vztekat, jenže včas ti dojde, že vztekem jsi ještě nikdy ničeho nedosáhl. A u čeho byl poblíž andílek, to šlo vždycky tak nějak samo. Tak bereš opět do ruky duhové lano a věříš, že se nahoru prostě dostaneš, byť třebas ani nevíš přesně, jak. Vyskočíš na lano, ale co to? Místo toho, aby ses vyhoupl nahoru, přitahuješ celou oblohu o kus níž k sobě. Takový zázrak! Směješ se na plné kolo dál táhneš nebe blíž a blíž, až zcela překryje nejvyšší protožníky. Pak ty středně vysoké, a už už jsou vrata nad tvou hlavou. Ještě jedno přitažení, a celá obloha se posadí do zahrady a celou ji pohltí. Bílo modrá záře obklopuje vše a ty vstupuješ do otevřených vrat. Rozprostírá se před tebou bílá světelná místnost a uprostřed ní tluče v klidném rytmu obrovské duhové srdce. S každým stažením se rozzáří a s každým roztažením vypumpuje do prostoru ohromné množství duhově třpytivé energie, která se pomalu rozplývá.
Je ti velice zvláštně a nádherně zároveň.
"Kde to jsem?" šeptáš si pro sebe.
Ale ještě než to dořekneš, už znáš odpověď. Cítíš ji v sobě jako pravdu, jako něco, co skutečně víš, jako víš, že máš dvě ruce, aniž bys nad tím musel přemýšlet nebo ti to musel říkat někdo druhý.
"Tohle je prostor nejvyšší inteligence a jsou zde uloženy všechny odpovědi, které lidem na Zemi zanechala královna Moudrost," slyšíš v sobě.
"Jak je tohle možné?" divíš se tomu zvláštnímu pocitu, když v tom se to ozve znovu:
"Jsem tvůj vnitřní hlas, Filípku, a pocházím ze světa královny Moudrosti. Našel jsi správnou cestu při hledání pravdy. Spojil ses se svou vnitřní moudrostí a od dnešního dne ti budu odpovídat na všechno, co ti bude ležet na srdci."
Moc se ti to líbí. Prohlížíš si důkladně duhové srdce a vidíš, jak se od něj spirálovitě stahují stejně duhové provázky kamsi dolů.
Prohlédneš skrze podlahu až k lidem v tvém městě. Duhové provázky míří do srdíček všech lidí. U některých jsou tenoučké jen jako pavučinky, u některých jsou silné jako pevná lodní lana. Také všechna švitořící zvířátka i rostliny, co rostou v parku a v truhlících na domech jsou připoutána těmi provázky, jen jinak barevnými. A dokonce i kamínky na cestě. Prostě úplně každý a všechno je napojeno na nejvyšší inteligenci. Někteří lidé právě po tom provázku posílají otázku a vrací se jim odpovědi. Někdy jako intuice, instinkt, pocit, tušení, vědění a někdo slyší vnitřní hlas, podobně jako ty teď tady. Otázky a odpovědi frčí tam a zase zpátky a ani na chvilku tahle komunikace neustává. Podobně to frčí i u miminek, tam výměna informací vypadá jako závody formule jedna.
Ptáš se v duchu, kde se tohle všechno vzalo, a jak se asi rozlišuje, kdo má jak silný provázek?
Vnitřní hlas nezaváhá a odpovídá:
"Tohle srdce je zde od počátku věků a z něj přichází všechno na svět, také duše lidské. Je to poslední místo, kde se zdržují, než se zrodí na Zemi. Spouští se po těch provázcích dolů přímo do bříška maminek, kde jako docela malinkaté srdíčko začínají svůj pozemský život. Ze začátku z této inteligence všichni přirozeně čerpají. Je to podobné, jako pupeční šňůra u miminek, když ho v bříšku vyživuje maminka, ale tohle je taková srdeční šňůra, kterou se vyživuje srdíčko každého člověka nejvyšší inteligencí po celý jeho život a naplňuje jej moudrostí a láskou.
Vzpomínáš na to, jaké bylo přání duší, co si chtěly zažít život na Zemi. Jaké to asi je, když by nebyly jenom moudré a laskavé. Tak se teď lidem tohle přání plní. Byť to někdy vypadá jako moc kruté, veškeré zlo existuje jenom proto, aby v sobě lidé znovu mohli objevit lásku a moudrost a mohli tak zažít obrovský pocit radosti, když toho dosáhnou. Je to jako když nemáš zmrzlinu a přitom na ni máš velikou chuť. A když ji pak dostaneš, máš z toho radost. Jenže kdybys měl pořád zmrzlinu, jednu dlouhou a nekonečnou, neuvědomil by sis, jaké to je, toužit po zmrzlině a nemít ji. Nebo jako vzduch. Když ho máš, ani si nevšimneš, že dýcháš. Ale když tě něco začne dusit, cítíš se špatně - a když se pak znovu můžeš nadechnout, je to zase krásný pocit. Můžeš vidět, že nemít zmrzlinu je zlé, stejně jako nemoci se pořádně nadechnout. Také ale můžeš vidět, že bez těchto špatných pocitů by neexistovaly žádné krásné chvilky. Jako když po dlouhém dešti vyjde sluníčko. Právě proto je na světě zlo. A mezi lidmi má takovou moc, kolik nepochopení a odsuzování zla je zrovna v lidském nevědomí. Královna Moudrost dala lidem zlo, ale také příležitost kdykoli se s moudrostí opět spojit a prožít radost, když zlo pomine. Ta příležitost jsou právě ty duhové provázky. Kdykoli po nich lidé mohou poslat otázku, mohou se napojit na nejvyšší inteligenci a vše pochopit, podobně jako kdyby vytočili číslo telefonu člověka, se kterým chtějí mluvit. Nejvyšší inteligence nemá nikdy obsazeno a vždycky si ráda popovídá s každým, protože každou dušičku velice miluje - jako maminky milují své děti. A čím více lidé s nejvyšší inteligencí komunikují, tím silnější provazy jsou a tím rychleji dostávají odpovědi. A tím více lásky také v srdci mají."
Podíváš se na svůj hrudník a uvidíš, že i od tvého srdíčka vede provaz k tomuto nádhernému duhovému srdci. Jak by také ne, před chvilkou jsi si jím přitáhl celé nebe až k nohám. Divíš se, že sis toho nikdy předtím nevšiml.
"Žil jsi nevědomě. Teď už o svém provázku budeš navždy vědět. Kdykoli budeš chtít znát odpověď na nějakou otázku, hledej ji ve svém srdci, Filípku, tam je uložena veškerá moudrost. Pak odpověď budeš znát dřív, než otázku vyslovíš..."
Prostor se zavlní jako vzduch nad rozpálenou silnicí a s andílkem už se zase ocitáte v podvečeru v tvém pokojíčku. Je úplně stejný, přesto vypadá trochu jinak než předtím. Pochopíš, že odteď už bude všechno vypadat jinak. Adámek se usměje. "Nastoupil jsi cestu uvědomělosti, Filípku," pohladí tě. Nic víc už nemusí říkat. Jsi nesmírně šťastný, protože jsi pochopil, jak velký objev jsi učinil - totiž že nejlepším poradcem jsi sám sobě ty. Přejedeš si dlaní nad srdíčkem a v dlani ucítíš příjemné brnění, jak jí prošel tvůj silný duhový provázek. Sice ho nevidíš, ale už na něj nikdy nezapomeneš.
"Tak co, Filípku, už víš, proč jsou někdy lidé zlí?" zeptá se andílek.
Chviličku mlčíš a pak tiše prohlásíš: "Protože jim chybí láska."
Andílek na to nic neříká, jen tě obejme svou stříbrnou energií, a tobě se najednou zdá, že se prostor daleko více rozzářil. To světlo překvapivě nevychází z andílka, ale z tebe samotného. Tušíš, proč. Adámek tě v novém stavu nechá rozjímat, zamává křídly a ty v tom průvanu ucítíš závan nekonečného štěstí a radosti.
"Kéž má ten pán od koní a ten muž s holčičkou v srdcích více lásky, aby poznali tu radost, když je zlo opustí," přeješ si v duchu a jen koutkem duše tušíš, že jsi právě pomohl vyléčit kus společného světa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama