Střípek lásky 10- K-o-n-e-c

4. srpna 2014 v 20:00 | Mil |  Povídky a jiné







Opatrně se rozhlédla po paloučku. Byl to ten známý palouk, přesně jako ve snu. Vypadal naprosto stejně kouzelně a krásně. Omámeně se rozhlédla. Sluncem zalitá mýtina plná květin a bylin jí přišla ještě krásnější, než v kterémkoliv jejím snu.
Najednou si vzpomněla na to, jak ji tu nesměle Adam poprosil, aby mu tančila úplně nahá a jak se tu spolu pak tak krásně pomilovali.
Mírně zrudla při všech těch vzpomínkách. Zatoužila po jeho laskavé náručí, po jeho polibcích, po něm samotném. Sama od sebe, aniž by na to jakkoliv myslela, se vydala k lípě, která se nacházela zhruba uprostřed mýtiny. Nevěděla, proč tam jde. Pouze cítila, že tam musí jít. Cítila, že ji tam něco přitahuje jako magnet. Touha tam být. Teď! Hned! Právě tahle touha ji hnala pořád dál a dál.

V tom ho spatřila. Byl celý v bílém, na sobě měl bílou košili s ležérně ohrnutými rukávy a rozepnuté tři knoflíčky od krku dolů. Bílé kalhoty, které natěsno obepínaly jeho boky. Celý jako by snad vyzařoval nějaké světlo. Byl tak krásný a čistý. Julie se zastyděla. Jak to vypadá?
Její trekové kalhoty ba i kostkovaná košile, vše bylo od bahna a místy měla na sobě nalepené listí. Rozcuchané vlasy plné jehličí a větviček. Bože, já vypadám jako nějaká divoženka, pomyslela si.

Bůh netrpělivě poposedl na větvi v koruně lípy. Proč jen musí být všechny ženy tak marnivé? Budiž, učiním dnes výjmku. Luskl prsty a pronesl:
"Staniž se." V ten moment měla Julie pocit jako by se kolem ní, ale i přes ní, přehnala menší rychlá bouře. Déšť a vítr s ní točil pořád dokola. Vše ovšem proběhlo tak rychle, že než se nadála, pofukoval jí jen ve vlasech jemný větříček.

Na chvilku se zastavila, přišla si najednou tak odpočatá svěží, jako po koupeli. Vlasy jí krásně splývaly ve stejnoměrných vlnách dolů po zádech až do pasu. Oblečení se již na ni nelepilo. Počkat, kde má své zablácené kalhoty? A jak, jak, se tohle stalo? Začala se důkladně prohlížet. Měla na sobě krásné bílé šaty a na nohou opánky.
V nebi nic jiného nemám, bručel si pro sebe Bůh, pod své bílé vousy. Julie chvíli ještě stála a nechápavě se prohlížela. V tom ji zaujalo něco jiného. Stál na dosah ruky od ní.
"Adame?" špitla nesměle.
"Julie." Podíval se na ní a učinil poslední krok směrem k ní. "Lásko moje." Jeho hrubé velké ruce vzaly její obličej do svých dlaní. Jemně se k ní sklonil. Jeho křivé rty se měkce přitiskly na ty její. Krátce a něžně ji políbil. Posléze pohlédl do jejích očí. Koutky jeho rtů se zvedly v ten nejkrásnější úsměv. Jeho světlé vodnaté oči se na ni také smály. I po Julinině obličeji se začínal rozlévat blažený úsměv. Přesto se neubránila dojetí. Najednou se jí začaly její oči plnit slanou vodou. Nevěděla proč, snad z toho pocitu štěstí. Je konečně s ním, s Adamem. Nebo snad proto, že konečně našla to, co tak dlouho a těžce hledala. Sama se v sobě ztrácela, aniž by to chtěla. Jedna slza štěstí si to razila za druhou. Její pomněnkové oči plné slz k němu přesto vysílaly tolik lásky, touhy a štěstí, že nedokázal dál vzdorovat.
"Julie, lásko moje, prosím neplakej." Prosil ji něžně. Sám se už vlastním emocím jen stěží bránil.
Přitáhl si ji co nejblíže k tělu. Nejdřív něžně slíbal její slzy z tváře, pak se k ní sklonil ještě víc a dlouze ji políbil.

Stála na špičkách v mírném záklonu. Podlehla veškeré touze a nenasytnosti onoho polibku, který se snad nechystal nikdy skončit. Mírně se zachvěla. On ji okamžitě zabalil do svého náručí. To ji uklidnilo. Věděla, že v jeho blízkosti jí nic nehrozí.
V hlavě se jí náhle začínaly rojit vzpomínky jedna za druhou, jako jakýsi dlouhý film, nebo snad sen?

Začínal ve druhé třídě, kdy poprvé spatřila tohoto chlapce nesměle přešlapovat před tabulí. Jak si k ní přisedl do lavice a v ten moment se jejich životy spojily, i když to tak zdánlivě nevypadalo. Vidět všechny své vzpomínky bylo jako vidět vše jinýma očima, očima pozorovatele. Viděla, jak vždy byli na sebe hodní, pomáhali si. On na ni nedal dopustit, vždy se o ni staral. Vždy byl připraven jí pomoci.
Film se posouval dál a dál. Viděla, jak jejich přátelství přerůstalo víc a víc v lásku. Sami si to ovšem nedokázali přiznat, natož říct. Báli se jeden druhému svěřit. Vlastní nejistota a strach je rozděloval.
Najednou se s ní zatočil svět. Vzpomínky skončily. Kouzlo pominulo ještě rychleji a nenápadněji než začalo. Adam ji opatrně pustil. Už věděla všechno, už netápala. Zkoumavě se na ni podíval a políbil jí do vlasů.
"Jsem tak šťastný, že jsme spolu. Protože…"
"Když jsme spolu, nemůže se mám nic stát." Dokončila větu Julie místo Adama. On zaklonil hlavu a radostně se zasmál. Jeho smích, jak jí tohle jen chybělo. A přitom to nevěděla. Podíval se na ni, opět si ji k sobě přitáhl, lípl jí jednu rychlou pusu na čelo. Spojil své ruce pod jejím zadečkem a s radostí se s ní zatočil. Její zvonivý smích se nesl přes celý palouk.

Myslím, že tady už není naší pomoci nikterak potřeba, pomyslel si Bůh. Kývl na tři sestry. Víra, Láska a Naděje se na sebe usmály. A s tichým "lup" opustily palouk.

V pekle ovšem lítaly jen hromy a blesky. Lucifer zuřil a celé peklo stálo v pozoru. Opět neporazil toho nejvyššího. Nedokázal ovládnout svět. Jak ho, tak mocného, mohly porazit takové nicky jako je Víra, Láska a Naděje?! Bouchnul pěstí do svého stolu, ten jen nadskočil.

Když se přestali točit, motala se jim hlava tak, že jako dva opilci spadli do vysoké měkké trávy.
"Julie, já tě miluji, jsem tak šťast…" Julie mu přiložila prst na jeho rty.
"Psst, blázinku, už nic neříkej. Taky tě miluji," když svůj prst sundala, přitáhla si ho lačně ke svým rtům…

Zazvonil zvonec a pohádky je, milé děti, konec!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama