Mírem proti válce

22. srpna 2014 v 10:47 | Lucka

Mírem proti válce aneb Deset minut denně pro mír
Nedivím se, že je světová válka. Ne, že není nebo nebude, konfliktem je už zasažený dost velký kus Země. Možná, že když nám neteče krev na našich dvorcích a neumírají naši příbuzní a přátelé, tak se nám to tak nezdá. Třeba jenom chceme být slepí a tvářit se, že nás se konflikt vedený kdesi daleko a kýmsi cizím netýká. Můžeme soucítit a přispět na charitu, co se stará o válkou postižené, a myslet si, že jsme udělali dost pro potlačení jejích důsledků. Dál žít s pocitem, že vše je daleko - vždyť v naší dennodenní všednosti to vypadá, že ani není. Ale ona je. I tady. Ona už totiž vypukla hodně dávno - v naší "atmosféře". Neustálé "bojové" myšlenky, snaha být lepší než druhý, porazit konkurenci v podnikání, v boji o pracovní pozici i v tom, kdo jako první nastoupí do autobusu. Nedejbože, aby nás někdo předběhl ve frontě na poště! Dokonce i sportovní boje, které měly mít za smysl přátelské setkávání pohybově založených lidí a nejdůležitějším aktem v celém utkání mělo být podání si rukou, jsou vidět prvky nesmiřitelnosti a mnohdy až zarážející rivality. Ve volných chvílích hrajeme bojové hry na počítači a necháváme se jimi doslova pohltit. Bojujeme s účesem, s nadváhou, s úkoly. A co víc, od malička slýcháme, že o místo na slunci se musí bojovat. Tak vystrkujeme lokty, jsme ostražití, aby druzí náhodou neměli něčeho víc nebo si nežili lépe. Takováto krutá válka se mezi námi pod vrstvou falešných úsměvů a zdvořilostního chování odehrává každým dnem. Jen sem tam prodoutná jako kořenový oheň, co není vidět, ale je nejzrádnějším při snaze jej uhasit. Ti, co z mnoha důvodů chtějí "velký konflikt", této nálady umí skvěle využít. Stačí pár šikovně nastavených zákonů a pošťouchnutí třeba v "upravených" televizních zprávách k tomu, aby nás popohnali ještě více proti sobě, a my bez přemýšlení do tohoto boje vstupujeme, místo abychom se těmto popoháněčům vysmáli nad jejich naivitou. A přitom když se nás někdo zeptá - chceš válku? Odpovídáme - ne, ne, v žádném případě. Chci mír! Nabízí se otázka - proč jsme tedy neustále vnitřně připraveni k boji proti ostatním a útočíme i sami na sebe?
Vnitřní válečný konflikt již postihl většinu konzumní společnosti a hlavně takzvaně vyspělé země. Ten vnější konflikt ale stále ještě lze zastavit. Času je kriticky málo, ale lze to. Je třeba se okamžitě rozhodnout pro mír (nebo válku) a podle toho začít myslet, jednat a žít. K zastavení války mohla stačit jediná mírová myšlenka většího množství lidí na Zemi vyslaná v jeden okamžik. Jak moc je to ale reálně uskutečnitelné, nechám na posouzení každého z vás, stejně jako to, zda jste ochotni přijmout myšlenku, že zodpovědnost za globální blaho nese každý jednotlivec. Dle mého názoru i jeden jediný človíček může poškodit les pohazováním odpadků - a jiný zase pomoci lesu jejich sbíráním. Pro ostatní to znamená procházku špinavějším, nebo čistším lesem, vnímání nečistoty, nebo krásy kolem...
Často slýchám, že proti válce se musí bojovat. Tento názor nesdílím, neboť energie boje ve válce je úplně stejná jako energie boje proti válce. A jakýkoliv druh boje bojovou náladu jen podporuje. Z boje nevychází vítězů. Je smutné, že až boj o holý život nás většinou naučí nebojovat - a proto je na spadnutí válka, kde o život bojovat budeme muset a vše ostatní pak bude nicotné.
K tomuto stavu bych nerada dospěla, proto jsem se rozhodla změnit kousek z energií alespoň ve svém světě, kterýžto může něčím přispět tomuto světu iluzorně společnému. Můžete se přidat, chcete-li.

Každý den vždy v 8.00 a ve 22.00 věnuji pět minut tiché meditaci za mír. Stačí se v klidu a tichu někde usadit, uložit či postavit, dle libosti. Klid a ticho se dá naleznout i uprostřed rušné ulice, nacpaném autobusu nebo mezi ševelícími kolegy na pracovišti, stačí se jen naladit na svůj vnitřní klid a ticho, co vychází přímo ze srdce. Na pět minut zapomenout na všechny osobní i globální starosti a soustředit se na pocity, která přinášejí do duše mír. Soustředit se na vděčnost, například za to, že právě nyní mám tu možnost změnit kousek světa podle toho, jak si přeji, aby vypadal. Vybavit si všechny lidi, které miluji a přátele, se kterými si rozumím. Soustředit se ne na to, že mé drahé něco trápí nebo s nimi máme v určité oblasti rozpor, ale na to, jak fantastické je mít takové lidi po svém boku. vzpomenout si na to, co se mi kdy v životě podařilo, co někomu pomohlo ke krásnějšímu dni, třebas to byl (jen) jediný úsměv nebo vřelé upřímné slovo. Vybavit si, co je na světě krásného od ševelení živlů až po první úsměv miminka. Vzpomenout si na úchvatné přírodní scenérie. Podívat se do vnitřního zrcadla a uvidět svůj vlastní úsměv a uvědomit si, co ho naposledy způsobilo. Zaměřit se na to, co pro mě znamená, když slyším mír - naladit se na pocity a myšlenky z toho. Myslet na radost, lásku, štěstí a hojnost pro všechny, včetně sebe. Přirozeně, bez lámání přes koleno. Nechat mysl a srdce spolupracovat, pochybovačné a negativní myšlenky zahrnout láskou s díky, že mi pomáhají si cosi uvědomit. Dovolit si, aby tyto pocity ve mně zakořenily, a po návratu do všednosti jim umožnit další působení pro zlepšení kvality mého života jako přínosný vedlejší efekt míru. Pět minut stačí na zázraky.
Možná je to zprvu obtížné, jak je mozek zahalen všemi těmi starostmi a neustálými boji o to, kdo ráno dříve obsadí koupelnu, kdo sebere poslední kousek koláče se stolu nebo kdo se jako první vrhne k nedostatkovým kusům zlevněného zboží. Možná je to obtížné i proto, že je zahalen starostmi, kde vzít na další splátku hypotéky, jak stihnout schůzku, když čekáme v nepohyblivé koloně na dálnici nebo jak vyjít s nerudnými lidmi, se kterými je nutno spolupracovat. Možná je to obtížné i ze strachu z války, co zuří za dveřmi, co je tak vzdálená mírovým myšlenkám. Lidské nevědomí je díky všem neustálým bojům plné bojové nálady a nemůže přerůst v nic jiného, než v boj vědomý - viditelný, aby nám to konečně došlo a my skutečně pochopili význam míru.

Možná v nás již zuří krvavá válka a boj vypadá nesmiřitelně. Ale myšlenkami na mír lze pomalu nastolit mír v sobě, a tím přeměnit spoustu bojové energie v energii mírovou. Deset minut denně postupného uzavírání vnitřní mírové dohody způsobí, že zbývající minuty dne budou najednou méně a méně ustarané. Vnitřní "permoníci" pomalu odloží zbraně a oddychnou si, že se konečně mohou obejmout.
Snad ani neucítíme tu vlnu energie, která zaplaví náš společný svět, jistojisté ale je, že "kdesi" díky tomu spadne o jednu bombu méně. Granát, co měl vybuchnout, zůstane zajištěný. Vím, že sama celosvětovou válku nezastavím. Ale když síla myšlenky dovede ovládat automobil, co kdyby tatáž síla soustředěná do jedné pětiminutové vědomé mírové minimeditace dokázala zachránit jeden lidský život? Nebo bojechtivému pomoci uvědomit si své chování? Za sebe myslím, že to není málo. Mír uvnitř nás je silnější, než jakýkoli vnější konflikt. K nastolení míru tak stačí méně meditujících lidí, než kolik jich třímá zbraň v ruce. I proto budu nesmírně ráda, když se připojíte. Když těch zastavených kulek pak bude deset nebo dvacet nebo tisíc...
Děkuji všem, co pracují pro náš společný mír nastolením míru ve svých srdcích. Možná, že i díky vám dnes žiji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama