17.meditace pro Filípka -Afekt, Rozmysl a královna Moudrost

29. srpna 2014 v 20:00 | Lucka |  Meditace pro Filípka






Afekt, Rozmysl a královna Moudrost
Den zvolna ubíhá a blíží se k večeru. S Moničkou zase máte své zlobivé chvilky a není divu, že ty jako větší a silnější snadno vítězíš. Někdy ani nepotřebuješ sílu fyzickou, stačí ti slova. Už víš, jak to funguje u slečny Empatie, co se zapisuje do knihy paní Karmy a jak mocný nosíš v srdci dušohled. Co je to ale platné, když s tebou šijí všichni rarášci a sestřička taky není zrovna svatoušek? Víceméně to pošťuchování bereš jako hru až do doby, než Monička začne hodně brečet a jde si postěžovat mamince.
¨
"Chcípni si," křikneš na sestru a myslíš si, že si to zaslouží, když tě takhle provokuje. Tentokrát sis přeci nezačal, tak co! Najednou jsi ale v pokoji sám, a to už se tak snadno nezlobí. Spolu s tebou tam zůstává jen obláček téhle těžké vyřčené energie, která se ti usadí za krkem. Občas je život pěkně složitý, povzdechneš si.
Smutek pomalu prosvítí třpytivá andělská energie.
"Adámku, jak je to děláš, že se pořád usmíváš?" hned se ti zlepší nálada, když se přivítáš se svým strážným přítelem.
"Tvé světýlko je pro mě to nejkrásnější, co je. Když tě vidím, nemůžu jinak, než se usmívat," rozzáří se ještě víc.
Těžká energie je ta tam. Tohle tak umět jako andílek, myslíš si. Vždycky jednat podle srdíčka a vidět jen zářivé duše lidí, tedy i Moničky.
"Být člověkem je těžší, než být andělem," tak se tím netrap. Zvládnout život chce trénink a trénink dělá mistry. Ale i mistři prohrávají. Jako v každé hře - jednou je člověk vítěz, jednou poražený - a i ti největší mistři občas jednají proti své vůli a srdci."
"Vážně?"
"Ano, každý je dokonalý, jaký je právě teď. To ovšem neznamená, že by ses nemohl zlepšovat. Vždycky je co trénovat. Ale ani by ses neměl z ničeho vinit. Důležité je si své chování uvědomit a potom už vše přichází samo. Zkus si zapamatovat jedno výstižné heslo: Moudrost chybami se učit, hloupost se jimi mučit."
Tahle hláška se ti moc líbí a několikrát si ji zopakuješ jako básničku, když andílek povídá:
"Někoho bych ti rád představil. Chtěl bys mít nové kamarády?"
"Jů, no jasně, to chci!"
"Jsou to dva bráškové. Jmenují se Afekt a Rozmysl."
"To jsou divná jména," směješ se.
"Jsou taková, jací jsou jejich nositelé. Půjdeme se tedy nejprve podívat do pokoje Afekta."
Stříbrná zář andílka tě pohltí a náhle se ocitneš v bláznivém domečku.
"Jé, čau," křikne takový větší kluk, vrhne se na tebe, až oba upadnete. Nejdřív se hrozně lekneš a chceš se začít bránit, ale andílek tě uklidňuje. Kluk ti prodrbe vlasy poplácá po rameni a vyskočí na nohy. Začne zmateně běhat po pokoji a neví, co dřív. Pomalu vstaneš a zeptáš se:
"To je nějaký blázen, ne?"
"Je to Afekt," odpoví andílek prostě.
"Cože? Blázen? To jako já? Já jsem Afekt, rozumíš?! Zapamatuj si to dobře! Afekt!" kluk hrozivě křičí. Doběhne ke stolu a jedním prudkým trhnutím s něj shodí vázičku. Ta dopadne na podlahu, rozbije se a sklo z ní se rozlétne do všech stran. Afekt se svého činu lekne. Pomalu začne sbírat střepy a dá se do žalostného pláče nad ztracenou věcí. Až skoro vyje. Pláč je tak hořký, až trhá srdce. Mezi vzlyky se zeptá, jak se vlastně jmenuješ ty.
"Filip," špitneš potichu. Vůbec netušíš, co od toho podivína můžeš ještě čekat.
"Cože? Filip?" Afekt se složí na zem přímo doprostřed té spoustě a dá se do hurónského smíchu. Směje se tak nahlas, až se skoro zajíká. "Filip, jo? Tak to ti patří celé Filipíny, že jo?" smích duní celou místností.
Začneš se smát taky. Docela tě tím i nakazil. Pak ale zase zvážní.
"Jsem rád, že jsi přišel. A přezul ses vůbec? To se tady musí. Šmankote, on se nepřezul! To je nepořádek, to je tedy pěkný nepořádek," začne se producírovat po místnosti a celý se třese nervozitou. "Co s tím, co s tím?" brumlá si pro sebe. "Já se z toho snad zvencnu. Nebo zjardnu. Nebo zjiříkuju. Ne! Já se z toho prostě zfilípkuju!" křikne a vyskočí otevřeným oknem ven.
Ulekneš se, ale k hned zjistíš, že parapet je sotva metr na zemí, tak se nemohlo nic stát. Afekt už taky leze zpátky.
"Jé, Filípek," rozzáří se a celý šťastný se ti znovu chce vrhnout kolem krku. Už už se rozbíhá, když andílek zasáhne.
"Tak, to by stačilo," usměje se, mávne a vše zmrazí.
Afekt zůstane viset ve vzduchu s pusou od ucha k uchu. I vše ostatní ustrne a v místnosti zavládne klid. Konečně si můžeš vydechnout. Jsi docela rád, že andílek Afekta zastavil, protože jsi z toho všeho začínal bláznit taky. Teď se alespoň můžeš v klidu rozhlédnout. Místnost je celá kulatá, trošku vypadá jako hlava od hříbku nebo kupole hvězdárny. Nejvíce tě zaujmou fotografie Afekta, kterých je místnost plná. Jsou zarámovány jedna vedle druhé na kulaté stěně, a dokonce i na stropě. Je jich tu snad celý tisíc a na každé z nich se tváří Afekt jinak, každá také vyjadřuje jinou emoci, co Afekt zrovna prožívá.
V pokoji je všeho všudy jen stůl, židle, postel, lampa a ta nešťastná rozbitá váza, jinak je prázdný. Jediné dveře z místnosti jsou zamčeny a zabezpečeny šedobílým zámkem. Všechno je pokresleno křiklavými barvami všeho druhu, vyvedených do nejroztodivnějších tvarů. I sám Afekt má na sobě pestrobarevné oblečení, pomačkané ze všeho toho pobíhání a padání. Jen na krku má šedobílý klíč, který určitě pasuje k těm zamčeným dveřím.
"Je to tu jako někde u klauna nebo v blázinci," svěříš se andílkovi. "Moc se mi tu nelíbí."
"Aby také ano. Tolik roztodivné energie na jednom místě, v tom by jeden človíček dlouho pobývat nevydržel. Afekt vládne ve svém světě hodně emotivně, zbrklostí, nerozumem. Ale také velkou rozhodností a upřímností citů. Nastal čas podívat se k Rozmyslovi."
Adámek foukne do prostoru pokoje a ten se začne přeskládat a proměňovat jako při veliké vichřici, tornádu a uragánu najednou.
Vše trvá jen chviličku a už jste v jiném světě. Je celý mírně našedlý a bílý. Uprostřed místnosti stojí kluk, který jako by Afektovi z oka vypadl. Je oděn do bílé košile a šedého obleku a je na něm vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. Čekáš, co bude, ale když se nic neděje, začneš se rozhlížet. Místnost je na chlup stejná jako u Afekta. Jen stůl, židle, postel, lampa, váza vcelku a jedny zamčené dveře s velkým barevným zámkem. A pestrobarevný klíč visí Rozmyslu na krku. Jinak vše tiché, šedé a bílé, až se z toho chce jednomu spát.
"Ahoj, já jsem Rozmysl," promluví konečně kluk a zase se zadumá.
"Já jsem Filip," odpovíš, ale Rozmysl nic.
Přijde ti hodně legrační, jak se tváří neskutečně vážně. A úplně stejně se také tváří na všech fotografiích, co jich má na kulaté stěně a stropě asi tak tisíc. Začneš zívat a nudit se. Tenhle kluk je snad ještě podivnější než ten minulý.
Rozmysl se rozhoupe, přijde k tobě, natáhne ruku a pronese:
"Jsem rád, že jsi přišel."
Tak si podáte ruce a Rozmysl se, jak jinak, opět zadumá. Docela rád by sis ním popovídal, ale když si každou větu pět minut rozmýšlí, tak to snad nemá ani cenu.
"Adámku, mě to tu nebaví," proneseš otráveně.
"Ani tady není příjemně. Příliš vlády rozumu a opatrnosti. Ale také schopností vidět dále do budoucnosti, hledání řešení a souvislostí."
Andílek mávne a prostor se zase změní. Další místnost. Tahle už je větší, vybarvená pěkně barevně i šedě a bíle, uprostřed kulatý stůl s dvěma židlemi a jedním křeslem. Po levé straně jsou duhové dveře, po pravé bílo šedivé. Je jasné, že vedou do pokojíků obou bratrů. Stěna je poseta prázdnými rámečky. Jako by z nich někdo vyndal všechny fotografie. Rozhlížíš se, čekáš, kdo tě přivítá tady, ale nikdo nepřichází.
"Kde to jsme?"
"Tohle je komnata královny Moudrosti."
"Komnata? Myslel jsem, že královny mají vždycky pokoje vyzdobené zlatem," uvažuješ.
"Moudrost sama má větší cenu, než je cena zlata. Nepotřebuje přebývat v masce přepychu a dělat na někoho dojem. Docela se spokojí i s pokojíčkem prostého člověka, když jí otevře dveře."
"A kde je?"
"Spí támhle v tom křesle."
"Ale já tam nikoho nevidím," divíš se.
"Tak už to bývá,že moudrost je skryta a projeví se až v pravou chvíli. I když ji třeba nevidíš, trpělivě tam čeká, až nastane ten správný čas se probudit."
"Chtěl bych se s ní také přivítat," žadoníš a nedočkavě zkoumáš křeslo.
"Nejprve ti povím příběh o královně Moudrosti, pak ji společně zkusíme probudit, ano?"
"Tak jo," usadíš se a pozorně sleduješ andílkovo vyprávění.
"Kdysi hodně dávno, když vznikl vesmír, tedy ještě mnohem dříve, než se na Zemi objevili první lidé, existovalo království všech duší. Duše si zde za svou královnu prohlásily Moudrost, protože byla ze všech nejmoudřejší a vládla mocí lásky. Duše jí začaly přezdívat "Ta, která všechno ví", nebo "Ta, která se umí rozhodnout". Celé království si existovalo šťastně a spokojeně po dlouhé miliony let. Jednoho dne se do království zatoulala vtíravá vesmírná Myšlenka. Hned se vnutila do myslí některých duší a začala vypravovat o světech, kde se nevládne vždy jen moudře a bytosti tam nežijí jen spokojeně a laskavě. Mezi dosud spokojenými dušemi se objevila zvědavost. Jaké to asi je - nebýt jen moudré? Dušičky si začaly pohrávat s potulnou myšlenkou, přemýšlet a pomalu rebelovat. Královna Moudrost viděla postupující neklid ve své říši - a že byla moudrá, vymyslela skvělé řešení.
"Dám vám tedy příležitost okusit, jaké to je, nejednat jen ve vší moudrosti," rozhodla. Rozhlédla se po vesmíru, vybrala několik planet - a mezi nimi i tu naší, Zemi. Země v tu dobu byla mladá, bujará, s divokou přírodou, no, hodně příležitostí k zažívání dobrodružství. Tak se královna Moudrost domluvila se Zemí, že jí sešle nějaké duše, ať se o ně postará. Země s radostí souhlasila a těšila se, že kromě zvířátek, rostlin a živlů pozná nové přátele. V království Moudrosti si zatím dušičky vybíraly, kam že by se to po Vesmíru chtěly podívat. Když se utvořila hodně velká skupina duší, která si vybrala Zemi za svůj nový domov, Moudrost je označila za lidi a pověděla jim:
"Budete lidské duše a zkusíte přežívat na překrásné Matičce Zemi. Buďte jí vděční za domov a za těla, která vám propůjčí, abyste si mohly vyzkoušet, jaké to je chodit, mluvit a vzájemně se dotýkat, jíst, zpívat a tvořit. Využijte všeho, co lidství nabízí, žijte naplno, jak jen budete umět - a až se této podoby nasytíte, můžete se vrátit zpět do mého království. A kdyby se vám na Zemi někdy zastesklo po moudrosti, dám vám příležitost se se mnou kdykoli spojit. Pošlu s vámi své dva syny - Afekta a Rozmysla. Každý z nich obsahuje mou energii, která je ale tak rozdílná, že spolu příliš dobře nevychází. Pokud dokážete, aby se tito dva usmířili a dovolíte, aby ve vás vládli bok po boku, opět v sobě pocítíte moudrost a budete se umět znovu moudře rozhodovat i na Zemi." A tak do lidských duší vstoupila dvojčátka Afekt a Rozmysl, co dohromady vytváří energie moudrosti. A od té doby se každý člověk, co chodí po Zemi, snaží v sobě naleznout moudrost, protože v paměti jeho duše je ukryta vzpomínka na blaženost, spokojenost a laskavost, kterou v království Moudrosti jako duše zažíval. Lidské duše v každém dni zakoušejí jednání v afektu, kdy se spontánně rozhodují a podléhají okamžitým pocitů, stejně tak zažívají chvilky dlouhého přemýšlení a rozhodováním před tím, než něco udělají."
Trošku nevěřícně koukáš na andílka a divíš se, že i ty bys měl v sobě Afekta a Rozmysla.
"Ano, Filípku, ty také. Víš přeci, že někdy uděláš něco, co třeba ani nechceš. Podlehneš první myšlence a emoci, co tě napadnou. Třeba když není v něčem po tvém, začneš zuřit. A to je jednání v afektu, kde není příliš přemýšlení o okolnostech toho, jak to třeba ten druhý myslel, proč ti nechce vyhovět nebo proč ti někdo něco zakazuje. Vidíš jen to, že něco nesmíš, pak kluk Afekt rychle přiběhne a začne v tobě zuřit. Nebo když vidíš někoho, že potřebuje pomoci, třeba paní s kočárkem. Hned vyskočíš a můžeš se přetrhnout, abys jí pomohl. To také v tobě zavelí Afekt. A pak někdy jednáš s rozmyslem. To bývá v klidnějších situacích nebo v takových, kde nutně musíš zapojit mozek, abys něčeho dosáhl. Třeba když počítáš příklady. Kdybys jednal v afektu a vůbec nepřemýšlel, že je nutné počítat, naplácal bys tam čísla, jak by tě napadlo, a výsledky by nebyly správné. Nebo rozmýšlíš, jestli jít do sprchy, když se ti zrovna nechce, ale jsi špinavý. Necháš se přemlouvat, váháš mezi hygienou a leností. To v tobě váhá kluk Rozmysl. Takže vidíš, že jednání v afektu i s rozmyslem může být pro tebe někdy dobré a někdy ti může přinést starosti. A moudrost tkví v tom správně se rozhodnout, kdy se rozmýšlet a kdy do situace skočit po hlavě, jak se říká. To pak nastupují rodiče, kamarádi, učitelky a další lidé, aby ti ukázali, jak podobné situace zvládají či nezvládají oni. Pak se po nich můžeš opičit, když se ti to bude zdát dobré, nebo nemusíš, když se ti jejich chování nebude líbit. Můžeš se dívat na lidi s dušohledem a jednat v afektu či s rozmyslem, každé takové jednání o fous změní tvůj svět. A ty se začneš stávat uvědomělým člověkem."
"Kdo je uvědomělý člověk?"
"To je takový, který si uvědomuje, co dělá a co jeho konání přináší ostatním i jemu samotnému. Příště, až nastane ten správný čas, ti ukážu svět uvědomělosti, ale teď je tady tvá spící královna Moudrost a čeká na probuzení. Víš, že právě teď jsme uprostřed tvé vlastní duše?"
"Fakt?" žasneš. "Tohle je ve mně?"
"Ano. A spící královna Moudrost také."
"Chtěl bych ji probudit a usmířit ty brášky," vyskočíš hned.
"Půjde to, když splníš jeden úkol."
Andílek použije hůlku a na podlahu v místnosti se snášejí tisíce fotografií Afekta a Rozmysla.
"Když v člověku proběhne emocionální a myšlenková bouře, většinou se stává, že úplně zapomene, jak jednat moudře. To se pak v dušičce všechno poplete a vypadá to jako tady," ukáže andílek na hromady fotek. Rychle ti dochází, co to asi bude za úkol.
"Každá fotografie má své místo v jednom z těch prázdných rámečků na stěně. Když se ti podaří správě je přiřadit k situacím, co jsou popsány pod rámečky, Afekt a Rozmysl se usmíří a pochopí, že daleko lepší je, když spolupracují, než když soupeří o moc a vládu. Pak se proudí i královna Moudrost."
Ta hromada fotek tě sice děsí, ale říkáš si, že se o to alespoň pokusíš. Už víš, že s andílkem vypadá většina úkolů složitě, ale nakonec si s nimi vždycky poradíš. Obavy předem jsou zbytečné. Dojdeš tedy ke zdi a přečteš první nápis - "Přecházení ulice".
"Sem bude patřit Rozmysl. Musím se rozhlédnout, aby mě nepřejelo auto," povídáš hned.
Fotografie na zemi se promíchají, jedna z nich vylétne, zakrouží po místnosti a sama se zasune do rámečku.
"Jé, to je paráda," vykřikneš a už se hrneš k dalšímu nápisu - "Poděkování".
"To je taky jasné, děkuje se hned, takže Afekt."
Zase se fotografie promíchají a zvedne se ta správná, tentokrát s usmívajícím se Afektem. Na obrázku má sepnuté ruce a mírně se uklání. A tak ti to jde pěkně od ruky. První řada jde snadno, druhá už je o něco obtížnější. Chceš vyskočit, abys přečetl nápis nad hlavou, ale najednou zjistíš, že v téhle místnosti se můžeš vznášet.
"Jak je to možné?" směješ se.
"Ukázal jsi odvahu čelit i složitějším rozhodnutím, to se pak spojí všechny energie, aby tě podpořily."
Moc se ti líbí, že k tomu létání nepotřebuješ andílka. Je to veliká legrace. Jak pilně pracuješ a dobře se u toho bavíš, jde ti to dobře od ruky. Už máš naplněnou třetí řadu, čtvrtou, pátou...
Občas se sice spleteš, ale hned svou chybu napravíš a společně s andílkem přijdete na správné řešení. Vzpomeneš si na to, co ti andílek říkal: Moudrost chybami se učit, hloupost se jimi mučit.
"Stačí si chybu uvědomit a pro příště už budu chytřejší," uvažuješ.
Už zbývá poslední fotografie, rámeček až úplně u stropu. Čteš na něm slovo - "Láska".
"Do lásky patří určitě Afekt i Rozmysl," proneseš jako moudrý člověk. A opravdu, na posledním obrázku jsou oba bratři spolu a drží se za ruce. Fotografie tě ve vzduchu několikrát obkrouží a pak zapadne na své místo. Ty se začneš snášet na podlahu a v místnosti se rozezní cinkot zvonečků. Pak to zachrastí v zámcích těch šedivých a barevných dveří. Dveře se otevřou a kluci pomalu vstoupí do místnosti. Dívají se sobě upřeně do očí, nato se usadí u stolu a chytí za ruce přesně jako na té poslední fotografii. Jakmile tak učiní, v křesle se začne objevovat spící královna. Je oslnivě krásná - a přesto, že už jsou jí miliony let, nemá ani jedinou vrásku. Šaty ušité z listů moudrých knih a na hlavě místo koruny sedí zvědavá sova. Zvonečky utichnou a královna otevře oči. Zadíváš se do nich a připadá ti, že se díváš dalekohledem přímo do vesmíru, taková hloubka v nich je. Pak se královna zhluboka nadechne a usměje se výrazem vděčnosti.
"Děkuji, Filípku, že jsi mě probudil a usmířil mé synky. Je tak krásné vidět, když se sourozenci mají rádi a dokážou spolu vycházet, i když jsou každý plně jiný. To je pro každou maminku vždycky největší radost. Dokud tenhle smír v tobě vydrží, moc ráda budu vládnout tvému světu."
Královna Moudrost pak obejme své dva synky a je nekonečně šťastná, protože moudrost a láska patří odjakživa k sobě.
Naposledy si s královnou zamáváte, to už se komnata rozmazává a s andílkem se ocitáte zpátky v pokojíčku. Stále je tu těžké ticho, podivná nálada nezmizela. Pořád jako by tu zůstalo dusno z vašeho sporu s Moničkou. Andílek ví, nad čím přemýšlíš, a říká:
"Teď se můžeš rozhodnout moudře. Jakpak by to asi bylo?"
Víš to. A víš, že tady není třeba váhat a nad něčím se rozmýšlet, protože by se jen rozrůstalo trápení. Jdeš za Moničkou a s tichým "promiň" ji obejmeš. Když tak učiníš, všimneš si,že v očích maminky je něco podobného jako v očích královny Moudrosti. Dojde ti, že opravdu platí, co říkal andílek. Chybami se člověk učí, všechno se dá napravit a každá energie přeměnit.
"Předtím jsi jednal v afektu, když jsi ublížil sestřičce, ale pro příště už budeš jednat s Rozmyslem a najdeš třeba lepší řešení. stačí si vzpomenout na oči královny Moudrosti," šeptá andílek. A než se zcela vypaří, ještě zakrouží pokojem a zaševelí ti do ucha:
"Mnoho lidí si myslí, že moudrost je vážná věc. Tak to ale vůbec být nemusí. Moudrost je jen mluvou té složky duše, která všechno ví, a té, která se umí rozhodnout, aby výsledkem byla láska."
Točíš se s Moničkou po pokoji a jsi nekonečně šťastný, že můžeš žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama