16. meditace pro Filípka-Dušohled a pozorovací talent

22. srpna 2014 v 20:00 | Lucka |  Meditace pro Filípka






Dušohled a pozorovací talent
Sluníčko se vyhouplo na oblohu a ty se právě probouzíš do krásné soboty. Těšíš se na hřiště, kde bude určitě spousta kamarádů a zábavy. A také, že je! Celý rozjásaný začneš řádit jako utržený ze řetězu, až ostatní děti koukají, jakou máš v sobě energii. Žádná prolézačka pro tebe není obtížná, žádná skluzavka není dost dlouhá. Trvá docela dlouho, než se vyčerpáš a jdeš chvilku odpočívat. Pak si všimneš, že se ti nějací dva kluci posmívají a ošklivě na tebe povykují. Do té doby sis toho nevšiml, ve tvém světě zněla jen radost, ale teď cítíš, jak tě jejich chování začíná vytáčet. Nejraději bys jim dal jednu do zubů. Jsou viditelně slabší, a ač jsou starší, snadno bys je přepral. Už už začínáš svírat pěstičky a celé tělo ti tuhne, jak se připravuje na boj, najednou se ale zjeví známé světlo s andílkem uprostřed něho.
Tvé napětí hned povolí, místo toho se dostaví lítost. Je ti z toho všeho smutno, že ani Adámka pořádně nepřivítáš.
"Proč jsou někteří lidé tak zlí?" zeptáš se zklamaně. Tu tam je tvá živelná energie, která tebou ještě před chvilkou vládla. Andílek ale neodpovídá. Jen tě něžně hladí a kouká do tvých posmutnělých oček.
"Já se nechci prát, není v tom nic hezkého. Vím, že jsem se zase naladil na tu špatnou energii."
"Teďka ses krásně ovládl a začal místo praní se přemýšlet, jestli by nebyla jiná cesta. Takhle uvažuje moudrý člověk," nepřestává tě hladit andílek. "Nemáš nic proti menšímu zážitku?"
"Ne, hurá, co budeme dělat?" pookřeješ.
"Pozorovat."
"A nebude to nuda?"
"To záleží na tom, zda-li je pro tebe důležitý objekt pozorování, tedy to, co sleduješ. Když pozoruješ zvířátka v zoologické, tak se ti to líbí, viď?"
"Ano, moc!"
"Tak teď budeme pozorovat něco ještě krásnějšího. Lidské duše."
"A jak se dají pozorovat? To poletíme zase do komůrky života?" vzpomněl jsi si na svůj zážitek s Jakoubkovým životním dobrodružstvím.
"Nepoletíme vůbec nikam. Stačí nám dušohled."
"Jů, dušohled? Co to je?" směješ se. O tom jsi nikdy neslyšel.
Andílek provede máchy mách svou hůlkou, a ty najednou v ruce držíš podivné brýle. Mají obroučky, nožičky, ale chybí jim skla. A nejpodivnější na nich je to, že oproti klasickým brýlím mají ty obroučky tři. Třetí je umístěna nad dvěma klasickými někde v prostoru, kde by se nad očima stýká obočí. Jak si tak s dušohledem pohráváš, zjistíš, že z té přidané obroučky probleskuje slabounká modrofialová záře. Neváháš a brýle si nasadíš.
"Andílku, já vidím pořád všechno stejně," proneseš trošku zklamaně.
"Možná se jen díváš, ale nepozoruješ. V tom je rozdíl."
Adámek tě vezme za ruku a vznese se s tebou na střechu prolézacího hradu, kde se usadíte. To je ale výška, tají se ti dech, ale strach nemáš. Celé hřiště se ti rozprostře jako na dlani a děti i dospělí jsou najednou o moc menší.
"Teď budeme pozorovat z nadhledu," zasměje se Adámek. "Rozdíl mezi pouhým koukáním se a mezi pozorováním je veliký. Když se podíváš kolem, uvidíš třeba silnici. Ničím tě nezaujme, zaregistruješ ji, víš, že tam je. Viděl jsi ji a zase na ni hned zapomeneš, protože už koukáš po něčem jiném. Oči ji vidí, abys měl přehled, kde co je a kde jsi ty v prostoru. Když si však vybereš objekt k pozorování, tak tě musí něčím zaujmout. Upoutat tvou pozornost. Je to tak třeba když pozoruješ mravence, jak si nosí drobečky z rohlíku do mraveniště. To naopak na prostor okolo úplně zapomeneš, mravenci tě vtáhnou do svého světa. Všímáš si, jaká je v těch slovech podobnost? Pozorovat, pozornost. Slovíčko pozor! Když někdo křikne pozor, jsi najednou ve střehu a věnuješ se jen tomu, na co si máš dát pozor. Je to směřování energie jedním směrem. Podobně jako když jsi rozmrazoval děti ve školce a soustředil se jen a jen na to, aby byly zase jako dřív. Pamatuješ si na to?"
"Ano, pamatuju."
"Dneska už svou pozornost ovládáš o hodně víc a dovedeš se také skvěle soustředit. Tak také můžeš ovládat dušohled."
"A jak?"
"Skrz dušohled se pozorují duše lidí - a když tedy jde o pozorování, musí se jim věnovat hodně pozornosti. Vlastně veškerá možná. Dušohled ukáže pravdu jen těm, komu na lidech skutečně záleží a nechtějí se jen tak z rozmaru dívat. Jen lidem, kteří mají lidi rádi."
"Já mám lidi rád, opravdu!" dušuješ se.
"Tak se podívej tamhle na tu babičku jak sedí na lavičce a hlídá vnoučka," ukáže andílek dolů.
Zahledíš se tím směrem, ale pořád nevíš, co máš vlastně vidět. Začneš podezřívat andílka, že je to všechno vymyšlené. Nebo že je dušohled rozbitý. Vždyť nemá ani skla.
"Filípku, chceš skutečně vidět lidské dušičky?" zeptá se andílek, když cítí tvé pochyby.
"To chci," hudruješ.
"A proč?"
"No..." nevíš, co odpovědět. "Protože chci."
"Pak je ale neuvidíš. Pokud je v tom jen pouhé chtění, není to skutečný zájem o druhého, ale sebe a své pocity. Každé pozorování má něco přinést jak pozorovateli, tak tomu, kdo je pozorován. Dušička nemá chuť odhalit se před někým, kdo jí nic nedá."
"Ale já nic nemám," protestuješ.
"Máš toho víc, než si možná uvědomuješ. Je to schované v srdíčku jako ten nejkrásnější pocit. Je to spousta lásky. A ty jsi přeci jejím Klíčníkem a umíš s láskou kouzlit. Zavři teď na chvilku oči a zapomeň na to, že něco chceš. Jen dýchej a zkus si vzpomenout, čím bys mohl pomoci duši té paní, kdybys měl tu moc ji vidět a znal všechny její problémy, bolístky i starosti a i potěšení a radosti. Jako kdybys byl její nejlepší přítel, protože na úrovní duší jím skutečně jsi. Co bys udělat, kdybys například viděl, že je smutná?"
"Udělal bych jí radost, aby nebyla smutná a šly z ní pěkné energie," odpovídáš. Nad tím ani přemýšlet nepotřebuješ.
"A kdyby byla nervózní?" ptá se andílek dál.
"Uklidnil bych ji."
"A kdyby měla strach?"
"Snažil bych se jí povzbudit, že všechno bude dobré."
Andílek se začne pochechtávat. "Tak teď otevři očka."
Poslechneš a najednou vidíš, jak se před tebou prostředí změnilo. Je celé jiskřivé a všude poletují částečky energie. Vzduch je barevný jako bublina z bublifuku a svítí tu takové zvláštní světlo, které ale nepochází od sluníčka, ale ze všeho živého. Z každé živé bytosti je to světlo trošku jinak barevné, u někoho více červené, i jiného zase spíše do modra či do zelena, ale to hlavní světlo je u všech stejné. Neexistuje ani jediná výjimka, každé je oslnivě krásné. Dohromady se světélka prolínají a tvoří duhové obláčky a hejna jiskřiček, jako by tu létal roj pestrobarevných mušek. Ta nádhera tě skoro ohromí.
"To je krása," vzdychneš. Pak si všimneš té babičky na lavičce. Tváří se zamyšleně, i trochu přísně a upřeně sleduje svého malého vnoučka Venouška, který se batolí po pískovišti. Z prostředka její hrudi vychází ohromné bílé světlo, které ji nakonec celou obklopuje. Je jako ve světelné mlze. Máš hned chuť k té paní skočit a obejmout ji, tak moc tě uchvátila její duše. Adámek tě ale zarazí, abys jen tak neskočil z té výšky dolů. Nemůžeš se na ta bílá světla vynadívat. Přijde ti, že jsi nikdy nic krásnějšího neviděl - ani andílkův palác v křišťálu nebyl tak krásný.
"Takoví jsou lidé ve skutečnosti, Filípku. Krásní a dokonalí."
Zaměříš pozornost opět na tu paní. Po chvíli začíná její světlo slábnout a stahuje se těsně kolem jejího těla. Najednou spatříš, jak to světýlko narušují či spíše prolínají tmavé odstíny. Šedivá a černá. Není jich mnoho, přesto zastiňují záření duše. Táhnou se těžce kolem a zpomalují pohyb duševní energie. Divíš, se, co že se to stalo.
"Už nejsi jen oslepen krásou, ale začínáš vidět pravdu duše. Je to dobré znamení, ničeho se neboj. Dušička paní ti chce odhalit své tajemství, protože poznala, že jsi upřímný a mohl bys jí pomoci. Jen klidně dýchej a poslouchej srdíčkem. Tvá práce pozorovatele začíná."
Utišíš se a zaslechneš, jak k tobě doléhá zvonivý šepot:
"Hlavně, aby se mu nic nestalo. Abych ho dobře uhlídala. Je to takový drobeček. Na takovém pískovišti může být docela dobře injekce od závisláků nebo psí bobek, a je tu hned neštěstí. A ještě do toho ty moje zpropadené oči. Co když přehlídnu auto, až půjdeme přes ulici? To bych si nikdy neodpustila, nikdy."
Přijde ti jako zázrak, že tohle všechno slyšíš. Ještě chvíli pozoruješ střídavě paní a Venouška, pak v tobě cosi zacinká a ty promluvíš beze slov:
"Paní, nebojte se o Venouška, chrání ho andílek. Viděl jsem, že je z něj bude jednou docela dospělý člověk. A ty oči máte úplně zdravé, jenom se vám tam usadil strach, abyste neviděla, že není čeho se bát."
Směješ se, protože ani nevíš, kde se v tobě tohle všechno vzalo. Vychází z tebe kus zářivého světla a připojuje se k duši paní. Ta se celá oklepe a překvapeně rozhlédne, až spočine očima na tobě. Teď už to není strach, co se dívá z jejích očí, ale vděčnost. Její světlo zesiluje a rozhání černé mráčky. Probleskuje až k tobě, a tebe polije nádherný pocit neskutečné radosti. Babička se začne usmívat a podívá se na Venouška najednou úplně jinak. Laskavě. Promne si oči, co jí začaly slzet. Zjistí, že přes brýle už nic nevidí, a uklidí je do kabelky. Ještě zaslechneš, jak se k tobě snáší tiché děkuji z upřímné vděčnosti duše té paní.
"Adámku, to je hezké, to mě tak moc baví!" raduješ se, skáčeš po střeše hradu.
"Už nikdy nechci dušohled sundat!" Adámek se k tobě přidá, pak tě popadne a prolétá s tebou nad městem. Lidé ti připadají jako světlušky. Máš v sobě takový pocit lehkosti, že ti připadá, jako bys snad letěl sám. Snesete se blíž nad hlavy lidí nad tržnicí a duše davu začne ševelit. Vždycky, když se podíváš nějakým směrem, objevíš skutečnou pravdu onoho člověka.
Tamhle jde pán s duší skřípnutou do svěráku. Je to obchodník, šikovný člověk, vydělává spoustu peněz, ale čím víc jich má, tím víc se o ně bojí. A čím víc se bojí, tím více se svěrák utahuje a jeho z toho bolí celá záda. Lidé ho uznávají, rodiče jsou na něj hrdí. Ale ty vidíš, že ve skutečnosti je hodně smutný, protože se zapomněl radovat a žije jenom v neustále ostražitosti. Pevně sevře svůj kufřík na hrudi a prodírá se davem.
Tuhle zase paní jde a má duši v černé kleci. Moc by dušička chtěla ven, tak moc, jak moc by ta paní chtěla opustit své zaměstnání a na jachtě obeplout celý svět. Je to její sen. Jenže má pocit, že je to příliš smělé. V ruce drží klíč, ale má strach tu klec odemknout. Je celá sešlá a její dušička sotva poblikává. Pokaždé, když vyšle signál do mozku, že by chtěla k moři, paní víc posmutní a rozbolí ji hlava. Zase ta migréna! Ženě zazvoní telefon. Je to z práce. Prý ji potřebují na přesčas, jestli může. Samozřejmě, paní vedoucí. Dneska večer. Budu tam, slibuje. Najednou vysykne bolestí. Zatracená migréna!
Teď zase minete dědečka o holi. Je sehnutý skoro až k zemi a tíží ho doslova celý svět. Nízký důchod, politika, lékaři, starosti s dospělými dětmi, nevrlá manželka a navíc zdražili jeho oblíbený tabák. Kolem něho se prosmýkne mladík, co běží na autobus. Musí ho za každou cenu stihnout! Trošku o dědu zavadí a ten za ním křičí sprchu sprostých slov. Vidíš, jak kus té černoty míří za klukem, pak se ve vzduchu otočí a přidá se k oblaku dědy, aby ještě víc ztmavl. Vůbec se mu neulevilo, naopak. Tělo se ještě více ohne dolů. Děda si pak něco zabrumlá pod vousy a dál se šine za cílem své cesty. Mladíkova duše je celá roztěkaná a vlastní spěch rozfoukává jeho světlo do okolí, ale je slabé a skoro vůbec nesvítí. Jako kdyby mu docházely baterky. Srdíčko těžce buší a na nohách má z mraků černé okovy, které se snaží během setřást. Jak tak spěchá, nevšimne si díry v zemi, špatně došlápne a už se válí na dlažbě s vymknutým kotníkem. Jeho světlo se náhle seskupí - to mladík dovolí dušičce, aby se soustředila konečně jen na jednu věc. Momentálně na zahnání velké bolesti.
To už ale míjíte zamilovaný pár holky a kluka. Vypadá to, že jejich světlo je nekonečně zářivé a jejich duše se proplétají a splývají v jednu, přesto i okolo nich se obepíná těžká tmavá síť, která je pomalu svazuje více a více starostmi ze strachu o to, co by se stalo, kdyby jeden druhého zradil, podvedl či opustil. Dušičky se jedna o druhou dusí. Holka s klukem se vedou za ruku a jen doufají, že jim vztah vydrží. Láska, co se mění v závislost jednoho na druhém, kde z čistého citu k druhému vyrůstá semínko potřeby.
Zjišťuješ, že co člověk, to jiné starosti, problémy, nenaplněné touhy a zdravotní potíže.
Jen u miminek v kočárku nevidíš žádné černé stíny. Ty září tak mocně, že jejich tělíčka skoro nejsou ani vidět. Jako malá sluníčka. A jejich světýlka se prolínají s dušemi šťastných maminek a tatínků.
Zjišťuješ, že dívat se na pravdu duší není zrovna lehké. Tak moc rád bys zastavil a každému z nich pověděl, co je ve skutečnosti tíží a jak to vyřešit, ale andílek pokračuje dál v letu, až přistáváte zpátky na hřišti.
"Tak co, Filípku. Ještě pořád platí, že bys chtěl nosit dušohled neustále?" usmívá se andílek.
Pokrčíš rameny. Už si tak jistý nejsi.
"Koukej na paní," mávne rukou andílek směrem k lavičce.
"Už jsou u ní zase ty obláčky," konstatuješ.
"A ty se teď můžeš stát z pozorovatele aktérem."
"A jak? Co to je aktér?"
"Aktér je člověk, který má nějaký plán a něco ví, ale nemluví o tom jenom, místo toho jde a snaží se svůj plán uskutečnit. Říkal jsi, že kdybys věděl, co tu paní trápí, že bys ji rád potěšil."
"Jasně," vykřikneš. Ani na vteřinku nezaváháš a běžíš povědět babičce, co jsi k ní před chvilkou vysílal ze střechy.
Žena chvilku kouká s otevřenou pusou, až zapomene na svou vypěstovanou dospěláckou důstojnost. Pak se vzpamatuje.
"A víš, že mi tohle samé, co mi tu povídáš, před chvilkou zaštěbetal ptáček z nebe? Asi je to nějaké znamení, tak tomu budu věřit," zasměje se. Ale je to křečovitý úsměv. Poznáváš, že to není takové, jako předtím, když spolu mluvily jen vaše duše.
"Ona mi moc nevěří, viď?" posmutníš, když se vrátíš k andílkovi.
"Lidé obecně málo věří pravdám od srdce a raději podlehnou svému strachu. Ale její dušička ví, že máš pravdu. Do konce svého života si bude tuhle kouzelnou chvilku pamatovat. A pokaždé, když bude mít opravdu veliký strach, vzpomene si na vymyšleného ptáčka nad hlavou a na tebe. Práce takového aktéra není snadná, musí se opravdu umět obrnit trpělivostí a věřit ve své schopnosti. Představ si, že někdy jsou lidé, co umí číst v duši jiných lidí, považováni za blázny."
"To je škoda."
"Ano. A přitom to chce tolik odvahy, podívat se do duše jiného člověka. Ale takový člověk klidně bude rád za blázna, nevadí mu to protože ví a vidí to, co víš a vidíš teď ty. Blázen neblázen, šíří to, co cítí jako správné. Je sám sebou a pomáhá.
"Chtěl bych být také takový," uvažuješ.
"Máš příležitost," andílek ukáže na ty chlapce posměváčky.
Vykulíš oči a začneš se smát. Jejich vlastní stíny s nimi hrají divadlo. Ze začátku to vypadá opravdu komicky, ale pomalu ti dochází, že je to spíše smutný obrázek. Dušička nešťastně svítí v koutku a před nimi se promenádují černé stíny. Jak spolu ti dva mluví, jeden před druhým si hrají na většího tvrďáka. Ty stíny s každým tvrďáckým slůvkem nabírají sílu jako Pepek námořník po špenátu.
"Ano, Filípku. Takovíhle kluci se rádi dělají silnějšími silnými řečmi a přes ty stíny nevidí fakt, že ve skutečnosti jsou silní jen tehdy, když nechají svou duši zářit. Ale když ji zazářit nenechají, nezbývá jim nic jiného, než si na silné hrát. A takový posměváček, to už je panečku maska! No jo, ale když se pak rozejdou, masky zmizí a jim zbudou jen oči pro pláč, protože se jejich svědomí stydí. A tak dušička zase zazářit nemůže, protože když se svědomí stydí, člověk se cítí méněcenný a viní se. Dušička chce zářit, ale člověk ji raději schová pod deku ze stínů té méněcennosti a skutečně své světlo považuje za méně cenné. Když pak dojde k situaci, kdy kluci mají prokázat svou sílu a odvahu, utečou, protože maska siláka uteče jako první - sama je totiž největším zbabělcem, a jim nezbude nic jiného, než spolehnout se na svou domnělou méněcennost a dožene je velký strach. Protože kdo nevěří sobě a svému světlu, ten nemůže nikdy skutečně nikomu věřit. A tohle je pravda duše, Filípku.
Kluci ti závidí, že si umíš tak pěkně hrát a nepotřebuješ k tomu žádné masky. Oni si hrají na starší, nasazují své silácké masky a tohle tvé hraní jim připadá moc dětské. Přitom jejich dušička dětská je a nejraději by tady pěkně řádili s tebou."
"Chudáci," pocítíš lítost.
"Filípku, litovat je by znamenalo totéž jako nenávidět je za to, co provádí. Každý z lidí se učí spolupracovat celý život se svou duší a odstraňovat z ní stíny a masky. A každý se to jednou naučí, tedy lépe - vzpomene si, že to umí, že to jako docela malinké děťátko docela dobře uměl. Ta paní i ti lidé z trhu. I ty. Je to stejné jako ve škole. Také jsi zprvu neuměl ani jediné číslo, a teď jsi takový šikovný matematik. Nikdo tě nelitoval, když ses potácel s psaním jedniček a dvojek, protože moudrý člověk věděl, že jednou za tuhle výuku budeš rád. Jsi teď rád, že umíš počítat?"
"To jsem!"
"Kdyby tě lidé litovali nebo za tebe dokonce psali a počítali, nikdy by ses to nenaučil a nemohl mít radost z toho, že jsi něco dokázal. Stejné je to s lidmi a jejich dušemi. Jediným lékem je milovat ty duše bez ohledu na to, jaké stíny zrovna na duších mají a třeba pod jakými maskami hrají. Odpouštět jim, že jednají skrze ty stíny místo toho, aby zazářili. Naučí se to, když je ti, co toto pochopí, nechají se učit, a místo kritiky jim budou dávat najevo, že ať udělají jakoukoli chybu při tom svém učení, stejně bude někdo, kdo je má rád a bude je respektovat. A na tobě je, jak se rozhodneš. Kdykoli před sebou uvidíš člověka, uvidíš jeho duši, to krásné světlo. A už navždycky poznáš, jestli ten človíček naplno svítí, nebo jeho světlo něco zastiňuje."
Cítíš v těch slovech něco moc důležitého a krásného zároveň. A také jednoduchého. Ale když se podíváš na ty kluky, už to tak snadné není. Sám vidíš, jak se tvá dušička mírně zahalila stínem strachu a té zuřivosti zároveň. Hned ti ubylo světla.
"Nechce se mi jim nic říkat. Nevěřili by mi a posmívali se ještě víc."
"Udělej jen to, nač se cítíš. Hrát si na hrdinu by bylo stejné siláctví jako u nich. A když budeš upřímný v pocitech sám k sobě, můžeš zvolit jinou taktiku než u té paní. Řeč duše může být i řečí beze slov. Někdy je to i užitečnější. Zkus jim poslat trošku léku ze své duše do jejich duší, jestli chceš."
Začneš se soustředit a posílat trošku energie pochopení, odpuštění a lásky s vědomím si toho, že jejich duše jsou stejně krásná světla jako ty ostatních lidí. Tvé světlo ihned o moc vzroste a zaplní tě stejný pocit radosti jako u té paní. A co víc - silácké masky obou kluků se o něco smrskly. Kluci tiše sedí na zábradlí a ani netuší, že se s nimi něco děje. Jen jim nějak dochází tvrďácké řeči a touží být zase obyčejnými kluky, co si ještě smí a umí hrát. Jejich pohled je trošku jiný. Začínají si něco špitat a ukazovat směrem k tobě.
Usměješ se a máš radost, že to jde i takto.
"Tohle by měl nosit každý!" Chceš dušohled sundat a vrátit jej andílkovi, s překvapením ale zjistíš, že na sobě nic nemáš.
Tak moc se divíš, že se ani nevzmůžeš na slovo.
"Ztratil jsi ho skoro na začátku, jak jsme prolétali nad tržnicí," směje se andílek.
"Ale jak to, že vidím duše i bez něj?"
"Protože jsi vnitřně pochopil, že žádná pomůcka není potřeba a vše je uloženo v tobě. Odteď můžeš používat ten dušohled, co máš v hlavičce a v srdci. Dívat se třetím okem uprostřed čela, co sice není vidět, ale umí opravdu skvěle pozorovat."
Najednou si všimneš, že vedle tebe stojí ti kluci.
"Hele, nechceš si zahrát fotbal?" Navrhne ten starší.
Jsi celý překvapený. Že by to opravdu fungovalo a bylo takhle jednoduché?
"Tak jo," souhlasíš hned. Usměješ se na andílka, který se s tebou loučí už jen tichým úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama