Střípek lásky 7

28. července 2014 v 20:00 | Mil |  Povídky a jiné









Zdál se jí stokrát opakovaný sen. Byli na louce, kterou nikdy nespatřila. Přesto ji tak dobře znala. Krása jako z pohádky. Leželi pod obrovskou lípou a slunce si k nim prodíralo cestu přes větve a listy… Odcházely. V tomto místě sen obvykle končíval. Tentokrát sen pokračoval dál. Julie se převalila na bok.
"Adame," vydechla v polo spánku. Naděje se tiše usmála. To kouzlo bylo dokonalé. Škoda, že se dá používat pouze v noci. Sen se pomalu vytrácel, hlavou jí zněla ještě slova onoho mladíka:
"Neboj, dokud jsme spolu, nic se nám nemůže stát…" doznívalo v dálce.

Julie okamžitě otevřela oči. Ihned se posadila do sedu.
"Neboj, dokud jsme spolu, nic se nám nemůže stát?" Opakovala si šeptem do tiché noci.
"Spolu?" V hlavě se jí motala jedna otázka za druhou. Vymrštila rychle obě dlaně a položila si je na uši ve snaze se líp soustředit.
"Adam, spolu… Spolu, Adam?" Najednou jako blesk z čistého nebe se jí myšlenky utřídily.
"Je to můj Adam." pronesla si pro sebe. "Můj!" zakřičela do nastalé noci. Musím jít, musím ho najít. Hned! Teď! Vyskočila na nohy. Ochranné kouzlo v podobě stanu se od ní odmrštilo jako bumerang. Naděje zkřivila ústa. Jedním koutkem šeptla do tiché noci:
"Sestry!" To už ale bolest zasáhla ubohou Julii. Stála na nohou a celá se třásla. Jen díky stromku, kterého se zachytila, dokázala ještě stát.
"Co se děje?" Obě sestry jí už stály po boku. Naděje se podívala na Julii.
"No, ona chce jít teď dál, jen se koukněte." Obě, jak Láska, tak Víra, stočily své zraky směrem ke jmenované dívce. Ta už klečela na kolenou, celá se třásla. Prsty jí sjížděly dolů po onom tenkém stromku. Až nakonec padla na zem tváří dolů. Bolest prostupovala celým jejím tělem.
"Adaméééé…" Neslo se ztichlým lesíkem jako ozvěnou. Bolest trochu polevila, a proto si opět pokusila alespoň kleknout. Nešlo to. Musím, musím jít dál, za každou cenu. Nevěděla, jak a kde se tahle myšlenka vzala. Byla rozhodnutá. Bude se muset plazit, jít po kolenou, ale musí. Musí tam dojít. Jakkoliv, hned, než zapomene, kdo je Adam. Do mysli se jí vkrádaly myšlenky na Adama. Pomalu a opatrně. Přesto ta bolest, ten pocit ztráty a lásky ji nutil se třást. Nemohla se nikam ani hnout.

"Sestry, rychle! Rychle, musíme jí přeci pomoci. Povedeme jí najednou všechny tři." Rozhodla náhle Naděje.
"Ano, ano." Souhlasily obě sestry a už si zapínaly neviditelné pláště. V dalším okamžiku už stály neviděny před ubohou dívkou.
Nevěděla co se děje. Jen, že najednou jako by jí náhle někdo podal ruku, jako by říkal "pojď, neboj se, ty to zvládneš". Nevěděla jak daleko, ani pořádně kam. Jen to, že i kdyby to mělo být tisíc mil, ona se tam dostane. Věřila si, že nakonec to zvládne. Ve stejný okamžik pocítila i naději. Ta přeci nikdy neumírá a láska k Adamovi ji také dostatečně posílila. Odhodlala se a učinila první nemohoucí pohyb. Bylo to těžké. Nakonec ho zvládla. Plazila se kousíček za kousíčkem po té lesní zablácené cestě. Cítila, jak se šaty na ni lepí a všechno má mokré a zablácené. Nevzdávala se. Nevěděla, kde se v ní bere každé další odhodlání pokračovat. Nevěděla, jak si dokáže v takové situaci věřit. Pokaždé, když spadl její unavený obličej zpátky do bláta, našla v sobě cosi, co sama nechápala. Zvedla hlavu, aby mohla pokračovat v cestě. Vždy pak měla pocit, že tentokrát již svou hlavu nezvedne a nedokáže jít dál. Přesto to dokázala. Znovu a znovu se chytala trávy, keřů, čehokoliv, co by jí mohlo pomoct pokračovat v téhle cestě za jejím Adamem. S každým centimetrem cesty, který absolvovala, se jí vracela čím dál tím víc paměť. Čím dál víc věděla, kam jde a kde je. A čím víc se jí vracela paměť, tím byl pocit její ztráty silnější a bolestivější. Přesto stále pokračovala dál a dál.

Lucifer seděl zamyšleně za svým mahagonovým stolem ve své kanceláři. Vysoký rudý koberec a vybavení této prostorné místnosti vypovídaly o marnivém honosném nevkusu jejího majitele. Jeho dlouhé prsty klepaly nervózně do onoho stolu. Druhou rukou si podepíral bradu. Přitom zamyšleně pozoruje svůj rudý laptop.
"Doprdele! Ono se jí to snad podaří. Koho poslat na ty tři silné sestřičky?!" Prskal. Přestal klepat prsty do desky stolu a vztekle do ní bouchl pěstí.
"No ano, už to mám!" Zaradoval se Ďábel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama