Střípek lásky 5

23. července 2014 v 20:00 | Mil






Adam seděl na lůžku a hleděl na Anežku. Poslední pocity bolesti odeznívaly. Ona raději ustoupila o krok zpět, cítila, že jeho hněv nabírá na síle.
"An, chci s ním mluvit." Podíval se na ní. Snažila se být příjemná, to andělé umí. Přesto, že ji neovládalo tolik emocí jako prostého smrtelníka, ještě stále nějaké měla. A ty se všechny soustředily na to, že jí opět řekl tím hloupým jménem. Je přeci Anežka, žádná An. Sebrala poslední síly a přímo andělsky se na něj usmála. Tak jak to umí jen anděl.
"Prosím, s kým že to chceš mluvit?"
"S tvým pánem. Říká se, že je všemohoucí." Ušklíbl se při posledním slově. "Chci mluvit s BOHEM!" Ona zrozpačitěla.
"Al… aleeee…" koktala nesrozumitelně.
"Chci s ním mluvit. TEĎ! HNED!" Křikl na ni. Co si, k sakru, všichni myslí? Ona, jeho Láska, se tak trápí a on tu má sedět se založenýma rukama? Čekat jestli se utrápí nebo si vzpomene a půjde ho hledat.? A i tak není jisté, že se sem dostane. Byl zoufalý. Nevěděl co si počít. Jak jí pomoci. Vše věděl od Anežky. Tvrdila mu, že musí jen čekat. Ze zadumání ho vytrhl postarší muž. Měl bílé vlasy a i vous, ale ve tváři neměl tolik vrásek, jak si představoval a chůzi měl tak pevnou a pružnou, jako dvacetiletý hoch. Bílé roucho mu volně splývalo až ke kotníkům. Nebyl tak průzračný jako andělé a jeho svatozář mu jasně zlatě svítila nad hlavou.

"Volal jsi mne, Adame?" Jeho vodnaté modré oči, vyzařovaly klid a lásku. Připomínaly klidné vody jezera, kam rádi chodívali s Julií. Klid se rozlil po celém jeho těle. Jak tohle udělal, koktal v duchu mladík.
"Ano, chtěl, Pane." Odpověděl naprosto vyrovnaně a v klidu.
"Tak prosím, já tě slyším. Není třeba tu křičet a už vůbec ne po naší Anežce." Bůh pohlédl na ještě stále stojící a nic neříkající zděšenou ženu. Nikdo na ni nezakřičel déle jak 700 let. I jí jeho pohled naprosto uklidnil. Tak to bychom měli, pomyslel si.
Otočil se zpět na Adama.
"Tak, copak jsi potřeboval, chlapče?" Adam chtěl, aby propukl ve velký hněv. Aby vše tomu starci řekl. Bohužel, nedařilo se mu to vůbec. Prostě to nešlo! Jedno se musí nechat, má rozhodně velkou moc.
"Chtěl jsem totiž vědět, jak to celé bude dál. Co se bude dít. A taky, to tu mám celou dobu ležet na posteli a čekat?"
"Já se ti omlouvám. Abych vše uvedl na pravou míru. Všemohoucí opravdu nejsem. Jsou věci takzvaně mezi nebem a zemí a ty opravdu ovlivnit nemůžu." Pokrčil rameny s jemným a zároveň smutným úsměvem na tváři. "Snažím se v tento moment vymyslet, jak Vám oběma pomoci. Vím, je to naše chyba. Bohužel, Julie musí nalézt cestu a musí překonat tu amnézii, kterou jí způsobil Gabriel. Cesta to bude těžká, přetěžká. Dobrá zpráva je, že se rozhodla vydat se na ní. Ty opravdu nemůžeš pro ubohou Julii nic udělat. Zkus na ni třeba myslet. Mělo by jí to pomoct vzpomenout si. Každé vzpomínky, jakákoliv podrobnost z vaší minulosti by ji měla hodně pomoci. I když to pro ni je hodně bolestivé, přesto tím bude muset projít…" Bůh vypadal opravdu zoufale.

Julie byla doma sama. Okamžitě využila situace, která se tak nečekaně naskytla. Zabalila si malý batůžek na tři dny. Věděla, že víc věcí neunese a cesta to bude určitě moc těžká a náročná. Peněz měla dostatek. A oblečná byla jako na výšlap. Zbývalo jediné, položit na stůl dopis, který psala tak dlouho. Bylo náročné sepsat těch pár slov. Oznámit rodičům, že odchází hledat Adama. Odchází hledat tu louku ze snu. Jenže teď se jí zjevovaly "vzpomínky". Měla dojem, že to jsou vzpomínky z doby daleko vzdálenější a všude figuroval onen chlapec. Chlapec, o kterém věděla, že je Adam - její Adam.
Naposledy se rozhlédla po kuchyni a vyšla rychle k hlavním dveřím. Zamkla a vydala se vstříc neznámému lesu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama