Střípek lásky 4

21. července 2014 v 20:00 | Mil |  Povídky a jiné






Čas plynul stejně, jako voda v řece. Nad létem pomalu přebral vládu podzim. Listí právě tančilo v povětří, když se Julie procházela lesem. Nevěděla proč, přesto měla stále pocit, jako by jí půl chybělo, jako by nebyla tak docela celá. Věděla, že vypadá jako vždy, celá je zcela jistě. V tom se ohlédla. Kromě nádherně poletujícího listá tam nikdo nebyl. Ne, teď nechtěla myslet na svůj opakující se sen. Přiložila si prsty na spánky. Soustřeď se, pomyslela si. Věděla, že jakmile povolí své mysli tyto myšlenky, okamžitě se skácí k zemi s velkou bolestí a možná i křikem. A to teď nechtěla podstupovat. Stála a potichounku si počítala:
"Jedna, dvě, tři, čtyři…" Technika, kterou ji naučil jeden psycholog. Rodiče ji pořád někam vodili. Nutili ji podstupovat terapie. Chápala to. Báli se o ni. Jejich utrápené obličeje to prozrazovaly víc a víc. Každou noc křičela ze spaní, každou noc volala Adama. Nebála se snů. Ne, ty byly nádherné, kouzelné, něco takového s nikým nezažila. Nikdy. Bála se, co bude následovat po snu. Jen sebe vzdálenější vzpomínkou si přivolávala stavy obrovské bolesti. Byli to vzpomínky, na to přišla už dávno. Jen malé utržky… Víc jí nebylo dovoleno. Tu najednou spustila ruce a přestala počítat. Musím něco udělat. Tohle pomáhá jen na chvíli. To není řešení. Ta louka, napadlo ji. Kde je ta louka? Je to pořád stej… Bolest sílila. Podlomila se jí kolena a upadla do hromady listí.
"ADAMEEEEE!" křičela, jako by jí v tom lese vlci trhali na kusy. Sotva popadla dech, opět se jí rvalo do úst jediné jméno.
"ADaMEEEEE!" Ležela na zemi a svíjela se v klubíčku. Prudce oddechovala. Mysli, poručila si náhle. Ta louka je pořád stejná, musím ji najít, i kdyby mě to mělo opravdu rozervat na kusy. "ADAMEEE!!!" Dobrá budu hledat. Nevím proč. Přesto půjdu. Nevím kam. Jediné co vím, je jak vypadá ten muž. Její záchvat bolesti nabíral na síle. MUSÍM HLEDAT!! Poručila si. Pak už si opět položila ruce na spánky a pomalu a velmi těžce začala počítat…

"Tak se na to podívejte, jak teď to děvče trpí a čím vším si prochází." Ukázal na svůj notebook na kolenou. "Pak spousta lidí prohlašuje, že prý," Otřásl se odporem, "nexistuji. Jinak by se přeci neděly na světě takovéto věci. A taky že neděly, kdybych tu měl ty správné anděly. Místo nich tu mám takové…" Vstal tak rychle až mu svatozář nadskočila. Zavřel přenosný počítač. Přistoupil k oběma andělům.
"…takové mameluky jako jste vy dva!" Oběma, jak Gabrielovi tak Amorovi, přistál pohlavek až se jim křídla třásla. "Jenže teď už to ovlivnit nejde. Musím se rvát s osudem o každý její sen o každou její vzpomínku, každý střípek její Lásky. Stejně nevím, zda dobře činím." Povzdechl si Bůh zasmušile spíš k sobě.
"Prosím, Pane," prosil horlivě Gabriel. "Co třeba zjevení, že bych se jí zjevil ve snu a řekl jí to?" Bůh se na něj obořil.
"Tak ty jsi zas myslel, co!" Rozkřikl se na něj. Přitom každého anděla chytl za jedno ucho. "Tak to laskavě už nezkoušejte, ano?" Udeřil při tom oběma andělům hlavami o sebe, jen to zadunělo. "No prosím, slyšíte to? Vy v těch kebulách asi vážně nic nemáte!" Pustil je. "Jestli jsem si to nemyslel…" Poznamenal si jen tak pod vousy. "Kleknout a modlit se. Já musím přemýšlet, co bychom pro oba mohli udělat." Anežka přece Adama taky nemůže neustále uspávat. Jediné štěstí, že není Julie těhotná. Tento spor jsem naštěstí s osudem vyhrál. Ostatně i osud byl k dívce milosrdný, když slyšel o tom, co oba andělé zase dokázali vymyslet a nakonec uskutečnit, přemýtal Bůh, když usedal za svůj stolec.

Adam se prudce vztyčil na posteli. Bolest, kterou cítil, nebyla skutečná. Přesto ho vždy zasáhla tak prudce a nečekaně.
"Copak, potřebuješ pomoc, Adame?" Anežka byla okamžitě u něj.
"Ne, to je v pořádku." Zalhal zcela vědomě. I když Anežka věděla, že jí lže, chápala, proč takto činí. Chtěl být s ní… Se svou Julií… I přes tuto obrovskou bolest. Chtěl chytit písek, který mu unikal mezi prsty. Anežka k němu přistoupila. Už mu pokládala rukou na jeho čelo.
"NE!" Vykřikl chlapec nahněvaně. Zakrývaje si při tom hlavu, svým polštářem. "Nechci, abys mě zas uspávala, vždyť mne jen uvadíš do dalšího a dalšího kómatu. "Já to nechci, raději ať mi pukne srdce tou bolestí. Jen když budu vědět, že stále úplně nezapoměla. Jen když budu vědět, že je alespoň střípek naděje. Střípek její Lásky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama