když mi bylo pět...

16. května 2014 v 16:08 | Mil |  Dníčeky dětí
Jedna vzpomínka pro mé děti o mně, pro změnu. :-))



Sednout na kolo a jet s větrem o závod. Co může být hezčího, než onen
pocit svobody pocit, že se dá všemu ujet a nakonec ta rychlost, která
rozpumpuje adrenalin ve vašich žilách. Nádherný pocit, že jedete kam
chcete a vše závisí jen a jen na vás. Tak úžasná je jízda na tak
obyčejné věci, jako je právě kolo. Já jsem z něj sesedla pře velice dávnou dobou a znovu usedla právě nedávno. Rčení, co se v mládí naučíš.... Bylo víc jak pravdivé. Najednou mi to přišlo, jako by to bylo včera co jsem se naučila jezdit.

První vzpomínka se mi vybavuje z doby, kdy jsem tento stroj ovládla a
naučila jsem se na něm jezdit. Byly mi asi tak čtyři nebo pět let.
Maminka mě vzala sebou do práce. Její působiště se nacházelo na takovém
strmém kopci, byla tam asfaltová cesta kterou křižovala cesta i s
chodníkem ke zdejšímu kostelu. Nutno podotknout, že chodník podél této
cesty ke kostelu byl značně rozkopaný.

U maminky v práci pracovala uklízečka. Ona paní byla značně výřečná a
škodlivá. Mě se ovšem zamlouvala, hlavně z důvodu toho, že byla ochotna
si se mnou povídat. Proto jsem se jí neustále držela jako ocásek.
Maminka byla přesvědčená, že ve společnosti oné paní mi nic nehrozí.
Proto jí nevadilo, že jsem paní Nováčkové neustále v patách.

"Já jsem dnes přijela s maminkou na kole, heč."
Chlubila jsem se oné
paní s nadšením, malého dítěte. Protože do té doby jsem směla jezdit na
kole jen po naší ulici.

"Ale dolů nesjedeš, jsi moc malá a ten kopec je opravdu strmý, to
zvládnou jen dospělí."
Takové věty jsem jsem od ní slyšela v jednom kuse.

"Jsi moc malá. Tohle nezvládneš. Na to nemáš."
V mé malé hlavince se
pomalu začal rodit vzdor. Však já vám všem ukážu, že jsme malá, jezdím
už s mámou na kole tak co. Ne nejsem malá. Paní Nováčková můj nápad čím
dál víc živila svými poznámkami a mírným výsměchem. Až jsem se rozhodla.
Zkusím to sjet!

Nenápadně jsem se vytratila a vzala kolo ven. Stoupla jsem si na vršek
onoho kopce a s myšlenkou, nejsem malá jsem nasedla a rozjela se. Já vám
ukážu, že nejsem malá. Znělo mi neustále v hlavě. Jízda to byla věru
rychlá a zpočátku se mi velmi líbila. Jenže jak se blížil konec kopce
najednou mi náhle docházelo, že v té rychlosti nedokážu zabočit a
zastavit už vůbec ne. Radost se rychle změnil ve strach a ten až v
paniku. Křik se musel rozléhat široko daleko. Křečovitě jsem svírala
řidítka onoho byciklu a byla ráda, že udržím rovnováhu. Takto ztuhlá
jsem najela přímo na velký obrubník co tam byl z rozkopaného chodník a
přistála střemhlav přímo za ním.

Takto mě tam našel zdejší pan farář. Otlučenou uplakanou s krví všude
možně. Hned poznal čí jsem vzal mě do náruče a odnesl mojí mamince. Dnes
tuším, jak musela být zděšená. Mám již sama dvě děti. Ošetřila mě a jak
se říká než jsem se vdávala ani jsem o tom nevěděla.

Byla jsem velmi vnímavé dítko. Za dob totality se všichni oslovovali
pouze soudruhu, soudružko. Ale náš antikomunisticky laděný tatínek na
tohle nehodlal přistoupit. Proto nám neustále tvrdil, že ve školce a
škole nemáme soudruhy a soudružky ale pana a paní učitelky. Což já jsem
nijak rozlišovala.
A tak se stalo, že jsem nakonec spojila vše dohromady a říkal v mateřské škole učitelkám paní soudružko. Moji rodiče se tím docela dobře bavili, ale nikdy mi nic neřekli a soudruzi a soudružky to přecházely mávnutím ruky. Vlastně jsem takto oslovovala kde koho. Všichni to naštěstí přecházeli jen mávnutím ruky.
Když jsme potkávaly pana faráře, vždy jsem tahala mámu za sukni se slovy:

"Mami koukni to je ten pan soudruh farář co mě zachránil že?!"

Avšak na kolo jsme nezanevřela, naopak jezdila jsem na něm moc ráda. Na
nákup piva, pro nanuk nebo jen tak. Byl to pro mě vždy znamenitý
dopravní prostředek.

Když mi bylo asi deset, jeli jsme v létě z přehrady, ve které jsme se
koupali. Zpět se jelo, jak jinak než jen v plavkách.

"Aspoň na tobě po cestě uschnou, to bude rychlost, to uvidíš Milu. Ale
slib mi, že budeš opatrná, ano."
Poučovala mě moje starostlivá máma. Já
hluše vše odsouhlasila. Pořád má jen starosti, nejsem malá umím na tom,
přeci jezdit no ne.

Tak jsem nasedla na kolo a rozjela se. Jela jsem nejdřív opravdu opatrně ale jízda z kopce nabírala rychlost a víc a víc si mě podmaňovala. Držela jsem se jen řidítek, sundala nohy z pedálu rozhodila je na obě strany a řvala: "jupííí." Ta rychlost a ten proudící vzduch kolem mého těla byl přímo opojný.

Už přesně nevím čím nebo proč byl onen karambol zaviněn, snad velkou
dírou ve vozovce do kterého jsem plnou rychlostí najela, nebo jsem
nezvládla jízdu v tak velké rychlosti. Možná to byli oba tito činitelé,
že jsem se opět octla na zemi. S velkým křikem mě tentokrát sesbíral můj tatínek a odnesl mě ošetřit, do blízkého hotelu. Výčet mých zranění byl víc jak uspokojivý. Jeden monokl pod okem. Dva přední zuby uštípnuté.
Jedničky horní. A škvára zadřená v rameni. Suma sumárum ty dva přední
zuby mi nakonec musela zubařka zabrousit do obloučku.

"Vypadáš jako pyzizubka."
Prohlásil můj vtipný táta, měl ten dar zlehčit každé neštěstí. Bohužel často ne v prospěch postiženého. Natáhla jsem ret a nic mu neřekla.

A přesto kolo miluji stále. Jen čas utíkal já dospěla. Odstěhovala se a
kolo nechala doma u svých rodičů. Přeci jen jezdit s ním po velkoměstě
mi přišlo nebezpečné. A jak čas plynul, tak jsem zapomněla jak báječná
věc, je tenhle jednoduchý stroj. Až nedávno, jsem opět usedla na kolo.
Byl to báječný a povznášející pocit moc se vlastní silou rozjet a uhánět s větrem o závod pořád pryč.....

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 16. května 2014 v 16:53 | Reagovat

Dodnes jezdím na kole a skutečně to člověku dodává ten sovobodný pocit, že si může svištět z kopce jakou rychlostí chce a kam chce. Často mi právě jízda na kole pomáhá díky fyzickému vypětí nemyslet na starosti a úplně se odepnout od reality.

2 meditaceprodeti meditaceprodeti | E-mail | 18. května 2014 v 14:06 | Reagovat

Díky, já kolo mám moc ráda je to tas jiný požitek než kráčet dole po zemi... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama