Červená karkulka 1/5

27. května 2014 v 20:00 | Mil |  Povídky a jiné




Jeden starší pokus o pohádku...





Jmenovala se Jiřina, ale kvůli té hloupé čepici, kterou dostala ke svým šestým narozeninám, jí všichni říkaly Karkulka. Červená Karkulka. Brrrr, otřásla se Jiřina. Jak já tu čapku nenávidím. A prý mi tolik sluší. Ano, v šesti snad, ale o deset let později? To už chce člověk nosit něco jiného, ne tyhle červené hadry. Šatičky s kraječkou a tu pitomou čepici, a ano, ještě bílou košili. Kolikrát se už snažila přemluvit svou mámu na červené rifle a bílé tričko. Slibovala, že si je klidně obarví. Jenže máma nechce nikdy ustoupit ani o píď.
Jiřina se převalila ve své posteli. Dnes je sobota a tudíž musí jít přes ten les. Místo, aby sedla do auta ba do autobusu a jela k babi, ona musí pěšky jako nějaká turistka nebo co. Ta by měla aspoň batoh, ale to ne. Bude muset vláčet ten odporný koš s bábovkou a vínem. Jak by řekla máma: tradice je tradice děvče.
Nenávidím tradice, zvyky a vůbec všechno tomu podobné, proletěla náhle tato myšlenka Jiřině hlavou.
Neochotně se zvedla z postele a vydala se ještě v pyžamu do koupelny. Už jen dva roky, už jen dva roky, přeříkávala si v duchu své tajné zaklínadlo. Tohle její trápení mělo trvat jen do dovršení jejích 18-tých let. Pak bude vybrána jiná šestiletá chudinka.

"Dobré ráno," pozdravila jako vždy u snídaně své rodiče.
Táta nadzvedl obočí, když ji spatřil stále ještě v pyžamu.

"No co, ty kouzelné hadry si oblíknu, až to bude nezbytně nutné, ne dřív. Vždyť si pak nemůžu ani uprdnout."

Maminka se důtklivě podívala na svou dceru. Tatínek položil hrnek s kávou na stůl. Usmíval se na ni jen očima, protože v přítomnosti maminky si více dovolit nemohl. Nakonec výchovně dodal.
"No tak, Karkulko, u snídaně bys takto hovořit nemusela."

Maminka jen souhlasně kývala hlavou.

"No jo, už mlčím. Jenže ty hadry ze mě dělají tu pitomou šestiletou káču."

Maminka se opět nadechovala k nějakému káravému projevu vůči své dceři. Ta ji ovšem předběhla.

"Ach ano, již mlčím a jsem hodná, vzorná a vůbec dokonalá. Tedy hned jak posnídám a vydám se na cestu."

"Měla by sis dávat pozor. Zaslechl jsem, že se v lese potlouká úchyl."
Prohodil tatínek zcela nevzrušeně.

"Ano, běž jen po své pěšince."
Přidávala se hned do hovoru starostlivě maminka. "Jen tak se ti nemůže nic stát...."

Jiřina ji ovšem nenechala domluvit.
"Jo, toho jsem potkala už minulý týden. Ale poté, co jsem se zeptala, jestli ho nemá většího, zrudl, něco zakoktal a utíkal pryč. Ten už prudit nebude, neboj se, matko."

Otec si pomyslel něco o vychytralosti své dcery a máma jen lapala po dechu. Nakonec došla k závěru, že by snad bylo lepší, kdyby v těch šatičkách chodila i spát a vůbec je nevyslékala. Tiše si povzdechla.

Jiřina dosnídala a nakonec uznala, že je opravdu načase se převléci do těch kouzelných hadrů. Měly tu nemilou vlastnost, že ač se cítila, jak chtěla, ať si chtěla říct sebe horší slovo nebo třeba nakopnout psa, šaty nic takového nedovolily. Pořád se v nich musela usmívat a mluvit spisovně a na všechny dotazy odpovídat bezezbytku a po pravdě.
Jiřina, teď už dokonalá Červená Karkulka, vešla opět do kuchyně. Na tváři se jí skvěl úsměv číslo pět.

"Maminko moje milá, je již přichystán můj košíček?" Ptalo se to roztomilé děvče své matky.

"Ale ano, děvenko moje."
Jiřina v duchu protáčela oči, ale říct ani učinit nic nemohla. Raději popadla košík do ruky a vydala se směr les.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama