Podzim

4. února 2014 v 20:02 | Mil |  Povídky a jiné



Dnes zas déšť hraje na parapet tu smutně tesklivou melodii na rozloučenou s marnivým létem. Po velkém boji a přemlouvání nakonec zvítězil. Stařík jménem podzim. Léto mu dokonce tančilo, aby obměkčilo jeho oči i srdce. Zvedlo ruce nad hlavu a pohupovalo se v bocích ve snaze se mu předvést v celé své kráse. Jemné hedvábné šaty za ní jen vlály. Bylo opravdu podmanivé, nakonec si dodalo odvahy a usedlo nerudnému staříkovi na klín, jemně mu hladilo jeho šedivé skráně:


"No tak, co by ti to udělalo, nech mě tu u sebe ještě chvíli, bude nám hej." Jemně, špulí rty k polibku na jeho tvář.

Ten si však vedl stále svou:
"Věř mi, rád bych tě tu nechal, déle to již protahovat nemůžu, mám moc práce..."

Nakonec bylo nuceno odejít. Třísklo dveřmi, až se to rozléhalo celým trůnním sálem. Zůstala po něm jen ovocná vůně jahod a podivné prázdno. Podzim se rozvalil pohodlně na trůně, s myšlenkou konečně tu bude chvíli klid. Mohl začít svou neochvějnou vládu. Je třeba vzbudit ranní mlhy, sychravé větry, nepropustné šedivé mraky, večerní tmu a začít chystat přírodu k zimnímu spánku.

Po chvíli však zjistil, že mu chybí ten bezstarostný a veselý smích, co se tu do nedávna rozléhal. Jak rád by spočinul svým okem na létu tančícím v rytmu samby. A snad proto se ještě víc zasmušil...
Smutný starý muž, co tam sedí a stýská si.

A tak se zrodila první podzimní deprese...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama