Jaro

1. února 2014 v 20:00 | Mil |  Povídky a jiné






Obrovské dveře do trůnního sálu, sotva slyšitelně vrzly. V nich nesměle přešláplo děvče, sotva čtrnácti lete. Nezávislého pozorovatele by napadlo, květ před rozpukem. Ano její obyčejná krása byla přímo do očí bijící. Nevypadala ani jako dítě, ani jako dospělá. Vše ještě víc zvýrazňovaly prosté selské šaty a zástěra. Působila nesměle a plaše. Pomalu se protáhla malou škvírou u dveří, ve chvilce jí kolem hlavy poletovalo pár drobných pěnkav a slavíků. U nohou se jí batolily žlutá káčátka, malá drobná kuřátka skákající žabky, průvod uzavírala vesele skotačící kůzlata a jehňata.


Odhrnula si své dlouhé zlaté vlasy z čela, zhluboka se nadechla a pomalinku vydechla. Jemný teplý vánek proletěl celým korunním sálem. Zvládnu to! Musím! Říkali že to nebude snadné, ale je už nejvyšší čas.

Zima seděla pohodlně na svém trůnu, přemýšlela kam by poslala poslední zbytky sněhu. Holky jedny líné, málo toho naháčkovaly, přesto si klidně odešly a kde je mám teď honit. Mrazy letos taky nic moc. Všecko abych si tu dělala sama, krucifix! Jako by ji ovanulo teplo? Ale kde by se tady, vzalo... Chtěla si pomyslet teplo, jenže to už nestihla, uslyšela totiž tiché pípnutí, jako když kuře něco povídá, nebo ptáče v hnízdě zapípe. Napnula své staré uši a opravdu, teď už to slyšela mnohem zřetelněji.

"Dobrý den, já, já..."

Její oči zapátraly po prázdné místnosti až se zastavily na děvčeti ach bože to mládí... Kde že ty loňské sněhy jsou.

"Co chceš?!" spustila na ni zostra, přestože věděla kdo ta osůbka s pampeliškami na hlavě asi je. A ta kůzlata a káčata a všecka havěť co kolem ní skáče, bléé a ona vypadá tak nevině a naivně, s tou si poradím raz dva.

"Nikam nejdu rozumíš!! Nikam! Vem si ty svá kůzlata a všecko, tady to," mávla s odporem rukou, směrem ke zvířátkům, "a hoď si zpátečku teď jsem tu já!"

"No ale když, když..."

"Ne, nehnu se odsud!"

"Jenže já..."

"Ne, je teprve, co je vlastně za měsíc?"

"Březen, a já musím..."

"Ne, je brzy...."

Po měsíci:

"Když, já já..."

"Co tu ještě děláš? Říkám to potiscté a zas a znova, nikam nejdu! Nikam rozumíš!"

A tak tenhle hovor pokračoval ještě další měsíc.
Po dvou měsících měla paní zima tohoto koktavého děvčete tak plné zuby, že se zvedla z trůnu práskla hlasitě dveřmi a byla ta tam. A krásné jaro se konečně ujalo vlády.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama