15. meditace pro Filípka - Zvládání (akutního) stresu

14. ledna 2014 v 20:10 | Lucka |  Meditace pro Filípka




Dneska je zvláštní den, ne jako každý jiný. Sedíš v pokojíčku na zemi a uvažuješ si pro sebe. Čekají tě další zkoušky ve škole, další stres z toho všeho. Tak moc bys to chtěl zvládnout, ale nevíš, co se s tebou vždycky děje, že zapomeneš i to, co dobře umíš. Že se pleteš, přitom dobře víš, že všechno máš v hlavičce dobře uloženo. Jsi z toho celý posmutnělý, je ti to i trošku líto. Co jen s tím, říkáš si v duchu?
Jasné světlo rozptýlí příšeří v pokojíčku a ty najednou cítíš, jak se atmosféra uvolňuje.

"No jasně," vykřikneš. "To je přeci Adámek!"
Radostí vyskočíš a rázem se energie andílka zhmotnila v krásnou postavu, jakou už dobře znáš.

"Ano, jsem to já, Filípku. Vidím, že se trápíš, tak tě jdu pohladit a potěšit."
"Ty jsi hodný, rád tě vidím," obejmeš ho a pozoruješ nádherné zlatavé třpytky, jak se jako malé mušky honí okolo jeho jeho průsvitných křídel.

"Také tě rád vidím. Jen to svírání žaludku, třesení kolen a napětí u srdíčka se ti moc nelíbí. Proto jsi na mě také myslel, viď? Abychom to vyřešili."
"To bych moc rád, protože chci splnit všechny úkoly a vím, že všechno umím. Jenže když jsem před paní učitelkou, všechno se najednou motá!"

"Ano, protože jsi ve stresu. Tím, jak hodně moc chceš splnit úkol, tak se nesoustředíš a jsi roztěkaný. A když ti to nejde, o to více se bojíš a děláš chyby. Pamatuješ si, jak jsme tehdy byli ve školce, která zmizela? Jak jsi se musel hodně soustředit, aby se všechny hračky, kamarádi i paní učitelka vrátili zase zpátky?"

"Ano, to si pamatuju. Bylo to šílené, to už nechci."

"A přitom to právě při stresu zažíváš. Tím, jak myslíš na to, abys úkol zvládl, se pořádně nesoustředíš na to, co máš dělat. A pak zmizí i paměť. Máš pořád nutkání si říkat, že tohle musíš dát, že se chceš i vytáhnout, cítíš, že i maminka je napjatá, jak uspěješ - a všechno tohle nechává zmizet samotné zadání úkolu, tedy to, co máš splnit. Najednou nevíš a děláš chyby, protože prostě tvé vědomosti jsou fuč. Sice jsou pořád v tobě, ale ty je nevidíš. Vzpomeň si, že když se pak uklidníš, najednou víš, jak vše mělo správně vypadat. Uvolníš se, stres zmizí a ty opět začneš vidět v hlavičce to, co tam skutečně je. Protože jsi šikovný a dávno ses to naučil."

"A jak to mám udělat, abych nebyl ve stresu? Když tak moc chci ty úkoly zvládnout?"

"Na to je pár jednoduchých triků, kouzelníku. Teď se staneš velkým krotitelem, chceš?"

"Jé, to by byla paráda!" Ještě jsi to ani nedořekl a už jsi se ocitnul v místnosti, která trošku vypadala jako cirkus. A možná to i byl. Stojíš uprostřed velkého kruhu, na sobě krotitelské oblečení i se slušivou čapkou - a kolem tebe běhá rozzuřený lev, který strašlivě řve. Nejprve ses ohromně lekl, chtěl jsi zakřičet a utéci, ale andílek tě drží za ramena a chrání tě.
"Neboj se, Filípku, neublíží ti, jsem u tebe." A opravdu. Lev vždycky sice na chvilku přijde blíž, zařve, doráží, ale ani jednou si na tebe netroufne. Pomalu se uklidňuješ, přesto dušička je v tobě stále malá.
"Mně se to nelíbí, Adámku, půjdeme pryč?"
"Můžeme, ale chtěl jsi přece naučit ovládat stres, je to tak?"
"Ano."
"Tady to půjde, ale jak chceš, rozhodni se sám, je to na tobě." Chvilku váháš, ale pak tě napadne, že s andílkem se ti přece nemůže nic stát, nikdy by nedopustil, aby ti kdokoli ublížil. Nakonec tedy souhlasíš, že to zkusíš.
"Ten rozzuřený lev je jako stres sám. Přesně takhle to vypadá, když jsi u zkoušky. Útočí na tebe a ty se nemůžeš soustředit. Všiml sis těch písmenek kolem sebe?" Zeptal se andílek a ukázal na podlahu kus dál od tebe. Byla celá pokrytá nějakými nápisy a obrázky, ale byly příliš malé a daleko, než abys je mohl rozluštit."
"Ne, až teď."
"A přečteš, co je tam napsáno?"
"Tam vůbec ani nedohlédnu."
"Můžeš jít až k tomu," popobídl tě andílek, ale v tom se zase přihnal lev o kus blíž a zařval zuřivěji než předtím. Byl jsi zkoprnělý strachy a bylo ti do pláče. Andílek to viděl a pohladil tě.
"Teď si zahraješ na velkého krotitele. Krotitele vlastního stresu. Podívej se tomu lvovi do očí. On ve skutečnosti není vůbec zlý, ale čím více se ho bojíš, tím více roste, umí řvát a má větší sílu. Živí se tvým strach. A nedovolí ti vůbec nic, můžeš tu jen stát a bát se. A tak pořád dokola. A my ten stres teď pomalu zkusíme zkrotit, jo? Zavři na chviličku oči."
Rád bys poslechl, jsi ale stále vyděšený a zavřít oči se zdá být nemožné. Naopak. Chceš lva pořád vidět, kdyby tě chěl napadnout. A Adámek, jak umí číst myšlenky, hned ví, nač myslíš.
"Nenapadne tě. Věř, že když se ti povede tohle cvičení, staneš se krotitelem navždycky - a vždcky budeš vědět jak na to, když poznáš, jakou sílu v sobě máš."
Celý se otřeseš, jak je to těžké, ale nakonec si řekneš, že ať se stane cokoli, andílek tě vždycky ochrání, a oči skutečně zavřeš. Kolem se ozývá řev, ale už je daleko menší.

"Výborně, Filípku!" zajásá andílek.

"Teď se zhluboka nadechni, pomalinku, jak jen umíš, a stejně pomalinku vydechuj. A přitom, jak budeš vydechovat, si říkej - stres se rozplývá a já se uklidňuji. Pomalinku, polehounku. Představ si přitom, jak jsi na krásné louce a s tebou ten lev. Kolem létají ptáci, zpívájí, všude kolem je veselo - a před tebou stojí ten lev a dívá se na tebe. Také by chtěl být veselý, ale protože je to stres, tak nemůže, je závislý na tvé vůli - a teď zrovna tě musí strašit, protože jsi právě ve stresové situaci. Začne ti ho být trochu líto a přestáváš se ho bát. Pořád zhlubka dýcháš a opakuješ - stres se rozplývá a já se uklidňuji. S každým výdechem se ten lev zmenšuje. Nejdříve je jako dům, pak jako vrata. Najednou je ti po ramena, po pás, po kolena a pak už je z něj docela malý lvíček, který by neublížil ani mouše. Celá louka, všechny rostlinky a zvířátka se radují s tebou. Malinký lvíček je šťastný, že už nemusí strašit a může být tvým kamarádem, volně se rozběhne po louce a dovádí s ostatními zvířátky. Ty to dění pozoruješ a jsi naprosto šťastný, máš radost, jak jsi to zvládl. Ještě jednou nádech a výdech - a teď otevři oči!"
Rozlepíš víčka a zjišťuješ, že se krásně usmíváš. To bylo krásné, pomyslíš si. A najednou na tebe vybafne ten veliký lev, co tu byl i prve. Nezmizel. Znovu se tě začíná zmocňovat panika, ale andílek svým klidným hlasem řekne:
"A teď to zkus sám, Filípku. Tamto byla jen představa, abys viděl, jak se to dá zvládnout. A co lze zvládnout v představě, to lze i ve skutečnosti. A teď už víš, co dělat..."

Zase jsi trošku ztuhnul. Zdá se to daleko těžší, než v té představě. Ale přesto najedeš odvahu se podívat velikému lvovi do očí. A opravdu - uvidíš tam úplně stejný smutek, jako v tom lvíčkovi z tvé hlavy. Začeš se pomalu nadechovat, pak vydechovat a opakovat šeptem - stres se rozplývá a já se uklidňuji. Lev jako kdyby byl nafukovací a teď z něj uchází vzduch. Začíná se scvrkávat a tobě to dodává více a více odvahy. Když už opakuješ popáté stres se rozplývá a já se uklidňuji, už se vůbec nebojíš. Není totiž čekoho, lvíček je veliký jako pudlík a v očích mu začínají problikávat jisřičky radosti. Ještě jednou a podruhé - a co se neděje? Z toho pudlíčka se stalo docela malé koťátko, které si s vrněním přišlo k tobě pro pohlazení. To je nádhera a úleva. Shýbneš se, abys jej mohl vzít do náruče, a najednou kolem sebe vidíš krásně všechny úkoly i se správným řešením.

"Jak to?" Divíš ses.Vždyť to předtím bylo tak daleko!"

"Ale vůbec nebylo, Filípku. Ty úkoly tu ležely i s řešením stejně tak, jako předtím. Tahle místnost je totiž tvá paměť, kam ukládáš učení, víš? A tohle už jsi všechno jednou řešil, tak se ti to tu uložilo. Nikam nic nezmizelo, jen přes ten stres jsi to neviděl, protože ten vše důležité vždy zažene do kouta. Jak je teď snadné si všechno z paměti přečíst, že?"

To je radosti. Zavýskneš si a jsi tak rád, žes předtím neutekl, i když ses zprvu bál.

"Vidíš, Filípku, co jsi dokázal? Jak je lvíček neškodný? Tohle je ten stres, který ovládáš. Právě jsi dokázal přeměnit energie. Ne, nikdy z tebe zcela nezmizí, protože je tvou součástí jako třeba nohy. Ale je jen na tobě, jestli ho necháš velet a uděláš z něj krvelačnu velkou šelmu, která ti sváže nohy, myšlení a zažene paměť do kouta, nebo takovéto maličkaté roztomilé koťátko, co by se nejraději jen mazlilo a hrálo. A vez, že stres má za úkol pokoušet tě v životě pořád. Je úplně jedno, z čeho jsi vystresovaný a nervózní, jak je důležitá situace, kterou řešíš, jak moc od tebe lidé něco očekávají a jak ty sám moc chceš uspět. Koťátko se zase kdykoli zpátky může změnit ve velkého lva a řvát na tebe, když stresu podlehneš, nebo být koťátkem pořád, co tě nechá soustředit se na úkol. Naštěstí ty už teďka vždycky budeš vědět, že jsi tím úžasným krotitelem - a díky hlubokému dýchání a představě, jak se uklidňuješ a jak lvíček mizí, můžeš zase vidět všechny své úkoly a čerpat z paměti všechna řešení beze strachu. A pak budeš mít z výsledků stejnou radost, jako máš teď tady."

S těmi slovy zmizel celý cirkus a vy jste opět ocitli v pokojíčku. Kolik ses toho za těch pár chvil naučil. Úsměv ti stále zůstává na tváři, i když se andílek pomalu loučí.
"Filípku, vím, že tě čekají náročné zkoušky. A nejen ve škole, ale i v životě. Když budeš takhle hezky krotit svůj stres, kdykoli by se ti chtěl zakousnout zase do hrudi a rozklepat ti nohy, budeš mít vyhráno, protože se mu nikdy nepovede ti v ničem zabránit. Zkoušej to pořád a vytrvej. Čím častěji budeš trénovat své krotitelské schopnosti, tím menší lvíček pro příště bude. Až nastane doba, kdy i nejdůležitějších chvílích budeš mít po boku jen vrnící koťátku. A Já budu vždycky s tebou, ale to už víš. Mám Tě moc rád, Filípku."

Andílek tě ještě naposledy pohladí po vláskách a zmizí z pokoje. Usmíváš se. A ta věta, říkáš si - zdá se mi to? Nebo je skutečně kouzelná, když dokáže zkrotit i takového velikého lva, jakým je stres? Odpověď znáš. Zavřeš oči a vidíš to spokojené vrnící koťátko, jak je šťastné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama