Louka

11. prosince 2013 v 21:28 | Mil |  Meditace pro dospěláky

Jedna taková kratší meditace, pro trochu starší lidi než jsou mé děti... :-))
Hezké čtení.








Slunce překrásně svítí, den je jako malovaný. Moc se ani nerozmýšlíš, hned víš, co budeš dělat. Popadneš kolo a na nic nečekáš. Nasedáš a jedeš. Svou oblíbenou cestou kolem rybníků. Vítr tě popohání svým foukáním do zad a slunce příjemně hřeje. Šlapeš do pedálů a užíváš si super pocit z jízdy. Ta volnost, ta svoboda, jen ty a kolo. Jsou naprosto báječné, ani ti nevadí, že jedeš cestou tolik známou. Vjíždíš do lesa. Když tu si všimneš jedné odbočky, nikdy předtím jsi ji tu nezahlédl, ani sám nevíš proč, snad intuice, hned tím směrem odbočíš, cesta je tam zrovna jen tak pro jedno kolo. Takový úzký chodníček. Radostně šlapeš do pedálů. Pěšina lesem najednou prudce končí, jsi na krásné louce, neváháš ani minutu, opřeš kolo o nejbližší strom na kraji lesa a jdeš ochutnat louku.

Chvilku sice přešlapuješ, nevíš, kterým směrem se vydat, nakonec mávneš rukou, napadne tě: To je fuk, a jdeš do středu louky pod rozložitou hrušeň. Ptáci krásně zpívají a vše je tu tak dojemně krásné. Neodoláš a lehneš si do trávy, která tak voní a vlní se ze strany na stranu. Přes zelené lístky stromu koukáš na modré nebe a paprsky, které mezi zeleným listovím šibalsky probleskávají a šimrají tě na nose. Je vlastně zvláštní, jak jsou všechny lístky stejné, a při tom každý tolik jiný. Nenajde se ani jeden přesně podobný tomu druhému... Dokonalé Boží dílo.
Cítíš se tak volně a svobodně jako už dlouho ne. Pocit, že svět je vlastně nedokonalý. Nedokonalá dokonalost je všude, kam se jen podíváš. Květiny na louce všechny stejné; a každá tak odlišná, stromy v lese není ani jedem kopií toho druhého... A mravenci jsou na tom jistě stejně, nedokonale dokonalí, do toho sebemenšího detailu. Je úleva uvědomit si, že člověk nemusí být dokonalý a podobný jeden druhému. Zhluboka se nadechuješ. Pocit úlevy proudí celým tvým tělem. Jemně přivíráš oči a necháš se unášet tou krásou a klidem přírody. Máš pocit, že splýváš s trávou, se zemí, s nebem se vším, co tu vidíš, cítíš sounáležitost, pokoru a lásku ke všemu tady. Víš, že jsi součást toho všeho obrovského nádherného celku zvaného příroda. Cítíš, jak z tvého srdce proudí snad jen pramínek horského potůčku, a ten se stále zvětšuje a sílí, až je z něj obrovská řeka lásky. Ta proudí a vlévá se všude do stromů v okolním lese, do trávy, do každého lístečku, do oblohy. Příroda tu velkou řeku s radostí přímá a vrací ti mnohonásobek toho, co jsi právě ty k ní vyslal. Jsi jako čerstvě nabitá baterka, cítíš radost a lásku úplně všude kolem sebe. Najednou víš - ano to je to, čemu se říká Bůh, je všude kolem, jen chtít vidět a vnímat. A ty víš, že k tomu vlastně žádné vyznání ani chrámy nepotřebuješ, že láska je všude kolem tebe a že kdykoliv budeš chtít, ucítíš ji. V sobě, ve svém srdci. Pomalu se vracíš zpět a otvíráš oči, najednou jako by ti připadala ještě krásnější než kdy dřív, modrá obloha se na tebe usmívá svými bílými mráčky a stromy mávají na pozdrav. Vstáváš a míříš zas ke svému kolu, nasedáš a opět odjíždíš na starou cestu. Jsi moc rád že jsi sem zabloudil, určitě se tu zas někdy zastavíš...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama