Kapitola první-stačí, když si budeš přát

19. prosince 2012 v 16:57 | Mil



Daniel se procházel náměstím, kde se právě konaly vánoční trhy. Jeden stánek vedle druhého nabízel samé lákavé věci. Tu medovinu, punč, bramboráky, horké kaštany, halušky, klobásy, co do druhů nespočet, a kukuřici. Vůně se míchaly a linuly všemi směry. Stačilo přivřít oči a zhluboka se nadechnout, už cítil všechny ty sladké, slané, zkrátka lahodné chutě přímo na jazyku. Mňam, moct to tak všechno ochutnat...


Jinde baňky, vykrajovátka na perník přes různá mýdla, sklo až po pyžama, čepice a ponožky. Davy lidí se mačkaly a hrnuly všemi směry. Do toho všeho poletovaly obrovské vločky. Pohlédl směrem vzhůru, sypalo se to sem jako bílý práškový cukr hospodyni na vánoční cukroví. Jedna vločka přistála rovnou na Danově špičce nosu. Asi by měli hrát hlasitěji, jinak sem nedoletí, pomyslel si.

"Haló slyšíte mě? Hlasitěji prosím."

***

Muzikanti na sebe nechápavě pohlédli, vždyť děláme co je v našich silách, to budeme muset přeposlat vejš, tuhle žádost. Pokrčili rameny a pustili se do další skladby. Jakoby nestačilo, že hrají celou svou duší i srdcem. Je to přece známá věc, že téhle hudbě se musí naslouchat srdcem, nikoliv ušima, pomyslel si violončelista, ten kluk už pobral všecky lidské manýry, jen co je pravda.

***

Dan se podíval na strkající se dav nervózních lidí, smutek jej zastudil víc jak ten největší mráz. Kolik lidí se na sebe pousmálo, to by spočítal na prstech jedné ruky.

Při vzpomínce, na toho malého hošíka se přeci jen pousmál. To právě on měl na svědomí tuhle krásnou chumelenici... Bylo by potřeba hodně takových malých hochů, aby změnili tento svět, a ještě víc maminek, jako byla ta jeho. Možná pak by byl svět jiný. No ale zatím tu má svou tvrdou práci, která není ani zdaleka tak lehká, jak by se zdálo. Nabral směs do dlaně a jemně zafoukal směrem do davu. Snad alespoň na někom ulpí a on si ho odnese domů. Myšlenky mu opět sklouzly ke chlapci, který kráčel po boku své matky trochu naštvaně.

"Co pak se děje, Same? Jsi nějaký naštvaný."
"Maminko, když já mám vztek."
"Ale prosím tě, a proč?"
"Protože nasněžilo tak málo, já jsem chtěl bobovat..." protáhl smutně obličej.
"Aha, to je jednoduché, stačí, když si budeš přát, aby nasněžilo dost sněhu na sáňkování." Prohodila ta žena mile ke svému osmiletému synkovi.

Daniel se pousmál, stačila jedna chlapcova myšlenka a padalo tři dni, až nakonec napadlo přesně tolik, že se dalo bobovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama