14. meditace pro Filípka (a Moničku) - Křišťálová srdíčka

19. října 2012 v 9:30 | Lucka |  Meditace pro Filípka



Za okny je pošmourný den. Začíná podzim, padá listí a z oblohy se sypou dešťové kapky, vytrvale,
tvrdošíjně. Právě ses vrátil promočený ze školy, převlékl do suchého a přemýšlíš, co že jsou lidé tak zamračení a hudrují více než je obvyklé. Čím to je, přemýšlíš. Tak rád bys každého z nich obejmul, aby jim bylo lépe, ale cítíš, že to není v tvých silách. Mrzí tě to a najednou v sobě začneš zase cítit to šimrání, kdy se v tobě probouzí zuřivost, že to nemůžeš ovládnout. Samotného tě to překvapí, vždyť ještě před chvilkou jsi byl tak plný energie a dobré nálady. Šimrání přejde v bublání, skřípání a tlačení - a to všechno najednou chce vybouchnout jako sopka. Rozhlédneš se po pokojíčku a vidíš Moničku, jak si spokojeně hraje. Náhle zapomínáš na všechno objímání, co jsi ještě před chvilkou chtěl provozovat, sopka v tobě tě zcela ovládla a ty víš, že ji musíš vypustit ze sebe ven. Poťouchle štouchneš do Moničky, ta zakřičí a už jste v sobě. Cítíš ty ohromné výbuchy v sobě, ale nedokážeš to nijak ovládnout. Přitom kdesi vzadu v hlavě vnímáš, jak tě šimrá svědomí. Ten hlásek, co šeptá: "Tohle není správné, tohle není správné"... A pak slyšíš i ten svůj vlastní vnitřní hlásek, co mu odpovídá: "Já vím, ale co s tím můžu dělat, neovládám to..." A tenhle rozhovor se vede tak dlouho, dokud se sopka zcela nevyčerpá a ty se neuklidníš. Pak ti ale stejně není dobře. Vzpomeneš si na slečnu Empatii, vidíš Moniččiny slzičky a cítíš i, jak se zatáhla mračna kolem maminčina srdce. Taky přemýšlíš o tom, jak se asi paní Karma dívá a jak jsi posílil tu černou postavičku. Je ti z toho všeho tak trochu smutno a jsi úplně vyčerpaný jako ti lidé venku.
Povzdechneš si a vzpomeneš si na andílka, že bys byl rád, aby tu s tebou byl a něčím tě potěšil.

"Jsem tu celou dobu, Filípku," rozzáří se celá místnost náhderným světlem, tak mocně uklidňujícím...
"Adámku, proč jsi mi nepomohl," šeptáš. Ještě před chvilkou jsi se chtěl rozkřičet, ale najednou to nejde, tolik klidu z andílka vychází.
"Nemohl jsem, Filípku," usměje se andílek.
"Jak to?" vykulíš oči, "vždyť ty můžeš přeci všechno!"
"Můžu, ale jen, když mi to dovolíš, když mě požádáš o pomoc, pak zasáhnu. Je to o tvé svobodné
vůli. Víš, co je svobodná vůle?"
"Že se dělá přesně to, co chci já?"
"Ano, ty jsi tu v tomhle případě takovým velitelem. Mám tě moc rád, Filípku, udělám pro tebe všechno, co chceš, co pochází z tvého dobrého srdíčka. Ale nemohu sám od sebe. Ty jsi teď dovolil zuřivosti, aby dělala, co umí. A jelikož zuřivost má negativní energie, tak to potom bolí tebe, Moničku, maminku a i všechny ostatní, které jsou té zuřivosti na blízku, třeba paní učitelku ve škole. Mé energie jsou pozitivní, takže způsobuje úsměvy a radost. Rozumíš tomu rozdílu? Ale vžy je jen na tobě, pro jakou energii se rozhodneš, jestli pro tu negativní, nebo pro tu pozitivní."

Na chviličku zavřeš očka, aby sis uložil do hlavičky všechno to, co ti teď andílek řekl. Negativní, špatné, pozitivní dobré, negativní špatné, pozitivní dobré...
"Chtěl bych si volit ty pozitivní," říkáš, když si vybavíš, jak je to krásné, když se kolem tebe
lidé usmívají, objímáš je a je kolem spousta radosti!"
Andílek se krásně usměje a celý pokojíček se ještě více rozzáří.
"Víš, jak jsem ti už několikrát říkal, že jsi kouzelník? Že máš moc čarovat? Tak dnes ti to říkám znovu - a budu to opakovat tak dlouho, až skutečně poznáš své kouzelnické umění. Filípek, Čaroděj Lásky. Jak ti to zní?" zasměje se andílek a ty se rovnou začneš řehtat, tak moc se ti to líbí.
"A víš, jaký je tvůj nástroj, abys poznal, kdy a jak máš kouzlit?"

Přemýšlíš, ale nic tě nenapadá. "Asi jen tak?"

"Kdybys kouzlil jen tak, nebyl bys dobrý čaroděj. Jednou ano, jednou ne, jednou jen tak z rozmaru... to by nikomu a ničemu by to nepomohlo. Ale skutečné kouzlení je vedeno citem. Kouzlit vždy, když cítíš, že to tam má být. Pocity jsou tím nástrojem - a pocity jsou z tvého dobrého srdíčka. Když máš pocit, že je někdo smutný, můžeš začít čarovat, abys ho rozveselit. Když se někdo necítí dobře, můžeš mu pomoci, aby se dobře cítil. Když se nemáš dobře zrovna ty, je to také pocit - a můžeš začít čarovat sám na sebe, aby ses dobře měl. Stejně jako když se v tobě ozve ona zuřivost, můžeš ji začarovat tak, aby se uklidnila. Je to podobné jako s těmi roboty, co bys rád jednou vyráběl. Nebyly by jen tak, ale proto, že máš soucit s těmi, kteří to nemají v životě jednoduché a nějak jsou postižení. A k tomu tě přivedl tvůj vnitřní pocit. A teď to nejdůležitější, co umíš. Umíš se totiž naladit na energie druhých lidí. Víš, jak jsi šel dneska domů za deště, vzpomínáš? Chtěl jsi skákat do kaluží a smál ses. Ale ostatní lidé se nesmáli a hudrovali, že je ošklivo, mračili se, pospíchali. Šla z nich negativní energie, ta těžká.
A ty, protože jsi kouzelník, jsi jim chtěl pomoci, tak jsi tuto špatnou energii od nich vysával pryč, aby jim bylo lépe, aby se zase usmívali. Nemusíš přitom nic říkat, prostě to děláš podvědomě, jako podvědomě dýcháš a nemusíš na to ani myslet, nebo jako když ti tluče srdce. Je to tvé vrozené kouzelnické umění. A teď jsi tu negativní energii uložil do sebe a najednou jí tam bylo více než té pozitivní. To v tobě probudilo zuřivost, protože nikdo v sobě negativní energii držet nemůže, to by byl
ošklivě nemocný, tak zuřivost ji začala chrlit ven a odnesla to Monička, maminka a pak i ty sám, protože ti z toho všeho bylo smutno."

Koukáš na Adámka s otevřenou pusou. Tak takhle to je!

"Ano, takhle to je. Ostatním pomáháš hodně moc, oni to třeba ani nevidí, ale je to tak. Ale abys mohl kouzlit dál a neubližovalo ti to, musíš ještě to své kouzelnické řemeslo trénovat. Protože by bylo pak
platné, kdybys pomohl některým lidem, ale pak dalším zase ublížil a ubližoval sobě?
Až se naučíš čistit negativní energie a zároveň je přečarovávavat na pozitivní, budeš opravdový mistr kouzelník."

"A to chci být," vykřikneš.

"Když mi dovolíš, abych tě všechno kouzlení naučil, rád to udělám a budu z toho mít velkou radost."
"Ano, dovoluji, huráááá!" máš také velkou radost.

"Tak dneska to, co jsem ti řekl, byla první kouzelnická lekce. A první úkol je nad tím vším přemýšlet a zkusit najít sám způsob, jak bys mohl přetvořit negativní energii na pozitivní. Protože kouzelník musí umět přemýšlet a sám hledat odpovědi, v žádné čarodějné učebnici je totiž nenajde. Jen ve svém srdíčku. Až se příště uvidíme, zeptám se tě, jestli jsi na něco přišel. Můžeš to pořád zkoušet. A nezapomeň, že tvým ukazatelem jsou tvé vlastní pocity a pocity druhých - podle toho poznáš, jestli je tvé kouzlení správné, či nefunguje."
"A co když to nezvládnu?" pochybuješ.
"Zvládneš. Vždycky všechno zvládneš, nemusíš mít strach. Každý se učí a poznává. Věř svému srdíčku a vše zvládneš úplně skvěle. A pokaždé, když nebudeš vědět, co a jak, tak jsem tu já od toho, abych ti pomohl, stačí mě zavolat".
"Tak jo," zamyslíš se nad tím velkým úkolem, co ti andílek dal. Čekal bys, že to bude všechno, ale Adámek pokračuje.

"Dneska pro tebe ještě něco mám, Filípku. Aby sis vždycky vzpomněl na ty dvě důležité věci - že jsi kouzelník a že já jsem vždycky s tebou. Za čas ti pomohu, aby sis uměl vyrobit svou vlastní kouzelnou hůlku. Ale to až budeš umět psát. Zatím si můžeš sám vyrobit plášť a čepici. V obchodě kostým nekupuj, to by nebylo tvé, to může mít každý - a pak by to nebylo opravdové, ale jen maska. A tvé kouzlení je opravdové. Co takhle si od maminky vyprosit jedno staré
prostěradlo? Maminka ti pak určitě ráda se vším pomůže, je moc šikovná. Ty si ho můžeš pokreslit tajemnými symboly a vším, co tě napadne. A čepici určitě také zvládneš, když zapojíš svou fantasii."
"Kouzelník, černokněžník, mág a čaroděj, to všechno budu," těšíš se! A s tou kouzelnou hůlkou...
"Adámku, já bych ji chtěl hned," žadoníš.
"Takovou hůlku si mohou vyrobit jen ti lidé, kteří umí psát a číst. Protože je k tomu potřeba spousta
magických formulí, přání a dalších písmenek. Ale To ti všechno povím později, až se to naučíš, jestli tedy chceš, až pak teprve přijde ten správný čas."
"Ale to bude trvat ještě dlouho," začínáš fňukat.
"To vůbec nemusí, záleží na tobě, na tvé píli a chuti naučit se to a trénovat. Jsi velmi chytrý, Filípku!
Ale dnes pro tebe mám něco jiného, jak jsem řekl. Něco, aby sis vždycky vzpomněl, že chceš jakoukoli situaci vyřešit s nadhledem a pozitivně a také, že jsem neustále s tebou a nikdy jsem nikam nezmizel. A ani dnes, kdy jsi bojoval se zuřivostí. Jsem u tebe neustále, ale vidíš mě jen, když zrovna chceš."
"A co to je?" hoříš nedočkavostí.
"Vzpomínáš si výlet do mého křišťálového světa?"
"No jasně, tam bylo moc krásně!"
"Tak aby sis připomínal, že tam můžeš na návštěvu kdykoli, vzal jsem kousek ze své křišťálové stěny
a celý můj svět do něj začaroval. Vypadá teď jako malé srdíčko a jsou v něm schována
všechna kouzla, která já dovedu. Jsou tam i kouzla ostatních andělů a archandělů. Je tam ukryto věčné zdraví, štěstí, ochrana před všemi negativními energiemi a upomínka toho, že na co pomyslíš s Láskou, to se stane přemění na energii pozitivní. A budu v něm i já. Kdykoli tedy budeš míst srdíčko v ruce, budeš na něj myslet nebo ho prostě jen mít pod tričkem blízko srdíčka tvého, budeš vědět, že jsem tu s tebou a nikdy, za žádných okolností tě neopustím."
Chvilku přemýšlíš, co že to ten andílek říká? Rozhlížíš se, ale nic nevidíš.
"A kde je to srdíčko?"
"Chviličku vydrž a podívej se támhle," ukáže Adámek do míst, kde sedí Monička. Už nepláče a hezky se usmívá. Máš z toho velkou radost. Pak se najednou zvedne mírný větřík a ty spatříš dalšího andílka,
jak sedí u Moničky a krásně si spolu povídají. Zaposloucháš se, co říkají.
"Moničko, on to Filípek nemyslí zle, on je to takový kouzelník, který se teprve učí kouzlit. A ty jsi zase kouzelná víla, víš?"
"Kouzelná víla?" Ano, Moničko. Povím ti o tom příště všechno od začátku. Teď pro tebe něco krásného mám," povídá andílek Petřík a hladí Moničku po vláskách.
Najednou se oba andílci na sebe usmějí, přiletí k sobě a chytnou se za ruku.
"Dneska totiž máme pro vás oba srdíčka z našich světů", promluví najednou jako jeden a jejich světla splynou v jedno a změní se v oslnivou duhu, která prosvítí každý kout pokojíčku. Taková krása...
"Filípku a Moničko," vy dva k sobě patříte a budete patřit navždy jako nejmilešjí sourozenci. Jako k vidličce patří nůž a pravá botka k levé botce. My jsme spojili své energie a začarovali do těch křišťálových srdíček každému z energií toho druhého - energie Moničky jsou nyní v srdíčku Filípkově a energie Filípka v srdíčku Moniččině. Když by pak jeden z vás druhému chtěl jakkoli ublížit, ta srdíčka přestanou skoro fungovat. A naopak, čím více se budete mít rádi, tím více budou srdíčka pracovat pro vás oba. Pomohou vám splnit každé přání, které budete vyslovovat s Láskou, a přivolají nás vždy, když budete potřebovat.
A ještě jedna energie v těch srdíčkách je. Láska maminky k vám oběma - a že vás oba moc miluje! Teď, než se s vámi pro dnešek rozloučíme, se běžte podívat do (na místo, kde jsou schovaná křišťálová srdíčka) a každý si jedno přineste.
(pauza, než děti přijdou).
"Nyní je dobře opatrujte, žádejte je o spolupráci a ochranu při všem, co děláte a nikdy nezapomínejte, že čím více Lásky rozdáte, tím větší jste kouzelníci."
Andílci se najednou začali promíchávat jako vír na vodě, až z nich byl veliký barevný duhový kotouč. Ten kotouč se pak rozpůlil a každý velkou rychlostí vstoupil do těch vašich křišťálových srdíček. Úplně jste z toho ucítili, jak se rozlévá teplo u vašeho skutečného srdíčka. Chytnete se na ruce a víte, že ať se bude kdy dít cokoli, vy se budete mít vždycky rádi a že společně dokážete úžasné zázraky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama