12. meditace pro Filípka - Energie - cesta do křišťálu I

5. října 2012 v 9:30 | Lucka |  Meditace pro Filípka

Dneska je skutečně krásný den. Paní učitelka ve škole tě hodně chválí a dokonce jsi dostal krásné razítko. Máš velkou radost a má ji i maminka. Celou tuhle radost si neseš v sobě a jdete s maminkou a Moničkou na hriště. Jsou tam i cizí kluci, nemůžou to být více než třeťáci. Chvilku si jen tak hrajete spolu s Moničkou,
ale pak chceš poznat lépe ty kluky a začít se s nimi kamarádi. Jdeš za nimi a zkusíš:
"Ahoj kluci, já jsem Filip. Můžu si hrát s vámi?"
"Ne. Tohle je naše vojenská základna a ty jsi nepřítel, jdi pryč!"začne na tebe pokřikovat jeden z nich.
Pomaličku to v tobě začíná vřít. Proč je zlý? Vždyť si s nimi chci jenom trochu hrát!
"Já nejsem nepřítel, taky budu voják s vámi!" zkusíš to ještě.
Taková hra by se ti moc líbila. Ale kluci trvají na svém a křičí, ať jdeš pryč, že jsi na to moc malý.
"Já jsem dost velký a vy jste hnusní!" zakřičíš dost nahlas, nabereš hrst písku a hodíš ji po jednom z nich.
Kluci ale koukají trošku udiveně a pak se ti začnou posmívat:
"Vztekáček, vztekáček," a vůbec nedbají na to, že jsi celý zrudl a chceš se s nimi bít. V tom přiběhne maminka a odtáhne tě od nich pryč. Dlouho trvá, než se uklidníš - a to už jste na cestě domů. Maminka se
vůbec neusmívá a tobě také není moc dobře. Zase ten vztek, říkáš si. Úplně jsi v tom všem zapomněl na to, že jsi klíčníkem Lásky a nechal ses vyprovokovat. Teď tě to trošku mrzí. Sedíš už doma a přemýšlíš, jak příště na všechno vyzrát lépe. Vzpomeneš si na Adámka, že by určitě věděl, co s tím. O tom, Že se ihned zjeví, zalije celou místnost nádherným zlatým světlem a tebe to obrovsky potěší, už není ani pochyb.
"Adámku!" křikneš a vrhneš se ke svému nejlepšímu příteli.
"Filípku, moc rád tě vidím a slyším. Řešíš vážnou věc, viď?"
"Když já se nechám vždycky vyprovokovat a přitom nechci. Maminka říká, že mám být nad věcí, že se nedá přátelství získat křikem, jenže když to vždycky samo ze mě vyjde dřív a pak už je pozdě," smutníš.
"Nikdy není pozdě. Je krásné, že si vzpomeneš a víš, jak to doopravdy je. I když až potom. To svědčí o tom, že ti druzí nejsou lhostejní. Pamatuješ si na Myšlenkov?"
"Ano, tam bylo krásně, tam se plnila každá myšlenka, že?"
"Správně. A víš, z čeho byla ta bublina kolem Myšlenkova?"
"Nevím," kroutíš hlavou.
"Tak se společně podíváme na místo, kde se takovou bublinu naučíš vytvořit kolem sebe, chtěl bys?"
"Jé, jo, to by byla paráda!"
"Podíváme se spolu na místo, kde vzniká energie."
Andílek už kolikrát mluvil o energii. Už o ní něco víš, ale přeci jen bys rád, aby ti to více vysvětlil. Než se však stačíš zeptat, už se mění prostředí pokojíčku a vy cestujete neznámo kam. Dřív jsi se trošku bával, ale teď víš, že tě s andílkem čekají jen a jen samé krásné zážitky a vždy se bezpečně vrátíš domů. Proto se tolik těšíš. V mžiku přistanete v bílé prázdnotě. Opravdu, nikde není vůbec nic, jen bílo. Vypadá to, jako kdybyste se procházeli po bílém oblaku. Přestože kolem nebylo nic, bylo ti tam dobře, klidně, svobodně.
"Kde to jsme?" špitneš, ale andílek nic neříká.
Jen ukáže hůlkou směrem před tebe a ty spatříš, jak z bílé peřiny povstává úžasná duha. Vždycky jsi toužil ji chyti do rukou, pohladit ji, když se dělala na kaluži za sluníčka a deště najednou, ale nešlo to. Jen jsi se
přiblížil, zmizela. Tady ale vypadala jako barevné schody, které vedly vzhůru. Úplně tě ta krása ohromila a chvilu jsi jen stál, než jsi se andílka zeptal:
"Kam vedou ty duhové schody?"
"Ke mně domů," špitl andílek.
"Jé, já se podívám, kde bydlíš? Ty mě pozveš na návštěvu?" jsi celý nadšený.
"Ano. Podíváš se, kde já přebývám v době, kdy mě nevoláš svou myšlenkou, kterou vždy slyším. Však uvidíš."
Andílek tě vzal za ruku a vystoupil s tebou na první - červený schod.Jak se tak stalo, celý jsi zčervenal a andílek s tebou. Projel tebou blesk a ty jsi měl najednou ohromnou chuť běhat, skotačit, vyvádět. Zvládl jsi několik přemetů a vůbec jsi se nezadýchal. To byla ale síla.Pak už tě ale andílek vedl dál, k druhému- oranžovému schodu. Jakmile jsi se stal oranžovým, začaly se ti hlavou honit úžasné nápady. Tu bys rýmoval, hned zase kreslil. Tužka však nikde, a navíc už jste vystupovali na žlutý schod. Jako by ses ocitl na slunci. Přepadly tě zvláštní pocity - hned bys plakal, hned se zase smál jako o život. To už jste došlápli na zelený schod a tebe zaplavil neuvěřitelný klid a nádherný pocit u srdíčka. Skoro jako kdyžtě někdo pohladí a ty bys chtěl obejmout každého na světě. Z tohoto schodu se ti nejméně chtělo, ale andílek ponoukal vystoupit k pátému, modrému. Vypadla jsi jako šmoula a v tu ránu byl tak upovídaný. Tolik
bys toho chtěl andílkovi říci, jé, jenže ten se jen dál usmíval a nereagoval, jen ukázal na modrofialový schod. V tvé hlavičce se začaly dít divné věci. Najednou jsi nějak věděl, jak se zrovna má maminka a co dělá Monička.
Viděl jsi zajímavé bytosti, poletující kolem, ale hned zase mizely, nic nechtěly a ani nestrašily. A připadal jsi si jiný. Takový jako že toho hodně víš - a nebylo to z učení ani ze školky, ani ze školy. Poslední schod měl sytě fialovou barvu. Když jsi na něj vkročil, měl jsi pocit, že smíš naprosto všechno a že neexistuje v životě žádná překážka a problém. Stojíte s andílkem na tomhle schodu - tedy vlastně v prvním patře - a ty se cítíš tak silný jako ještě nikdy v životě. Najednou víš, že dokážeš naprosto všechno, co si umaneš, ať už je to pro dobro tvé nebo tvých blízkých. Díváš se do dáli a vidíš ohromnou zlatou, bílou a stříbrnou zář. Má stejnou barvu jako má Adámek.Pomalu k té záři vykročíte - a čím se jí blížíte, tím je zlatší a také se lehčeji, radostněji a uvolněněji se cítíš. Najednou si všimneš, že už ani nekráčíš, ale vznášíš se - a to i bez pomoci andílka a bez křídel. Moc se ti to líbí. Když jste už v tak silné záři, udivíš se, jak andílek Adam s touto září splynul a vůbec není vidět. Vůbec ti to ale nevadí, protože víš, že je všude kolem tebe. Ještě pár krůčků a jsi u zdroje světla. Překvapí tě, že to není sluníčko, jak jsi si myslel, ale obrovský křišťál. Tak velký, že kdybys chtěl obejít, trvalo by ti to alespoň týden. Takovou nádheru jsi v životě neviděl. Byl naprosto pravidelně broušený a každá z těch plošek odrážela na tisícero barev, které se měnily ve zlatou. Chtěl bys toho tolik říci a v hlavě máš tolik otázek, ale z pusy ti nic nejde, jak jsi ohromen tou krásou. Vztáhneš ruku ke křišťálu a všimneš si, že ji ani nevidíš. Splynula se zlatou září stejně tak, jako andílek. Je to divný pocit, ale vůbec ti to nevadí. Jak se tak chceš dotknout jedné z plošek křišťálu, vůbec nic neucíš a záře tvé ruky projde přímo dovnitř, jako by to byl jen vzduch. Zkusíš ruku vytáhnout a zase nic necítíš. Odhodláš se tedy vkročit dovnitř a skutečně pomalu celým tělem pronikáš do té duhové krásy, až se ocitneš uvnitř.
"Vítej u mě doma, Filípku." promluví na tebe andílek, který už je zase vidět.
Když se rozhlédneš, velice tě překvapí, že nevidíš stěny křišťálu tak jako zvenčí, ale místo toho máš přehled o tom, co se děje na celém světě. Každá jednotlivá ploška je jako jedna malinká obrazovka, která
promítá film životů všech lidí na zemi. Andílek stojí uprostřed toho všeho a usmívá se snad ještě krásněji než jindy.
"To je krása," vzdychneš jenom. A já myslel, že bydlíš ve skále pod schody, divíš se."
"Ne ne, tam je tvůj meditační prostor. Tam je vše tvé a vše je tam přizpůsobeno k tomu, aby ses tam cítil dobře a mohl se uklidnit a pohrát s vílami, kdykoli tě napadne. Ale můj domeček - tedy můj svět, který se s tvý prolíná, je zde."
Ta krása tě fascinuje a dlouho se na ni nemůžeš vynadívat.
Po chvilce tě napadne, že když je tu tolik obrazovek, že jedna musí patřit i mamince.
"Je to tahleta, ukáže Adámek kamsi vlevo. A opravdu - maminka se tváří trošičku ustaraně a přitom něco kuchtí k večeři.
"Ahoj mamí, křikneš tím směrem."
Pobaví tě, když vidíš, jak se maminka zastavila a rozlíží se kolem s pozvednutým obočím. Pak jen potřese hlavou a dál se věnuje práci.
"Adámku, ona mě slyšela!" raduješ se.
"Ano, slyšela, ale ne ušima. Říká se tomu intuice. Každá maminka pozná, když jí volá její dítě - ať je jakkoli daleko."
"A mám tu i já televizi?"
"Samozřejmě. Ale jinou, speciální. Dobře se podívej pod sebe."
Uděla jsi, co ti Adam poradi, a vyvalil oči. Na podlaze byly také obrazovky, ale jinačí, ve zlatém rámečku. Každá ukazovala tvůj životní příběh a zážitky. Jak jsi se narodil, jak začal mluvit, jak se prvně postavil, nakreslil první obrázek, šel prvně do školky a jak se ti vyvedl krásně první školní den, kdy jsi ve třídě ukázal, jaký jsi šikula. Úplně uprostřed byla obrazovka největší a jako jediná byla kulatá.
"To je obrazovka přítomnosti. Ta ukazuje tebe právě teď. Podívej, jak se krásně usmíváš."
Viděl jsi sebe, jak zamyšleně sedíš na zemi, koukáš kamsi do neurčita a opravdu - jak tvou tvář zdobí úsměv z nejkrásnějších.
"Ale jak to? Vždyť jsem tady a ne doma!" divíš se.
"Tvé tělo je doma, ale duchem jsi tady. Medituješ. Je to podobné jako když o něčem silně přemýšlíš a nevnímáš okolí, to jsi také - jinde - tam, kde jsou zrovna tvé myšlenky."
"Aha..." stejně ti to přijde trošku zvláštní.
"Pustíme se do toho, proč jsme přišli, ano?" Andílek mávne hůlkou a všude je najednou bílo.
"Chtěl ses mě zeptat, co je to energie. Slyšel jsi někdy maminku, když ti říká - ty máš ale energie? Myslí tím, že jsi vytrvalý, rychlý, chviličku se nezastavíš, pobíháš tam a zase zpátky, nedáš se uklidnit. To je vlastně energie. Podívej!"
Adámek nakreslil do vzduchu kruh a ten se skládal z maličkatých bublinek, které vypadaly jako semínka máku. Jedna byla vedle druhé.
"To jsou částečky energie. Ve skutečnosi jsou ještě o hodně menší, jenže bys je neviděl, tak jsem je zvětšil. Vidíš ten prostor mezi bublinkami?"
Přikývneš. Bylo tam místa, že by se tam vešel prst. Andílek znovu mávnou hůlkou a najednou místo zmizelo, že to vypadalo jako celý nepřerušený kruh.
"Vidíš to místo teď?" zeptal se znovu Adam.
"Ne, žádné tam přeci není," směješ se.
"Tak se podívej pořádně a zblízka..." usmál se andílek a ještě více přiblížil kolo.
Až teď jsi teprve spatřil, co předtím ne. Ty bublinky se rychle začaly pohybovat tam a zase zpátky - vždy k bublince po své levé a pravé straně. Když to takhle dělaly všechny, vypadalo to, že kruh je skutečný kruh. Přitom to byly pořád jen ty samé bublinky.
"Tohle je, Filípku, velké tajemství světa. Všechno na Zemi je stvořeno z těchto bublinek - a některé se pohybují tak rychle, že že vypadají neuvěřitelně pevně. Všiml sis své ruky, když jsi vstupoval do křišťálu, viď? Ani jsi ji neviděl. A prošel jsi sem ke mně dovnitř i skrz tu pevnou stěnu - to proto, že bublinky tvé ruky se pohybovaly rychleji než bublinky toho křišťálu. Chápeš to?"
Přiznáváš, že jsi z toho celý zmatený, ale snažíš se to všechno poskládat do hlavičky.
"Dám ti příklad - když stojíš u silnice a jezdí kolem auta, musíš počkat, protože by tě srazila. Ty jsi jako jedna ta bublinka a auto jako další bublinky. Auta jsou rychlejší než ty - a nestihl bys mezi nimi proběhnout. Když bys však byl jako Superman, co běhá superrychle, stihl bys to."
Andílek vidí, že ještě potřebuješ chvilku přemýšlet, abys vše správně pochopil.
"Dneska jsi toho prožil hodně, vrátíme se teď domů - a až se vyspinkáš, hned zítra se sem vrátíme, aby ses naučil vyčarovat tu bublinu, co tě bude chránit podobně, jako chrání ta veliká bublina Myšlenkov, ano?"
Sice bys to chtěl umět hned, ale souhlasíš. Moc se už totiž těšíš domů, abys mohl mamince říci, že jsi na ni volal přímo z domečku andílka. Ta bude koukat! A taky, aby ti ukázala pár příkladů na tom, co je to energie. Andílek tě nevede po schodech jako sem, ale okamžitě se ocitneš ve svém pokojíčku. Maminka tě skutečně najde, jak sedíš a usmíváš se, přitom koukáš do neurčita. Tvůj úsměv ji donutí usmát se také, už se vůbec nemračí jako v té kuchyni. Chviličku ještě tak koukáš a srovnáváš si všechny zážitky, co jich dneska bylo! Těšíš se na zítra a víš, že až příště půjdeš k andílkovi na návštěvu, budeš mít úplně jasno o tom, co to ta energie je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama