9. meditace pro Filípka - Hračky

14. září 2012 v 9:30 | Lucka |  Meditace pro Filípka






Jdete s maminkou cestou ze školy a všimneš si, že za rohem zrovna otevřeli nové hračkářství. To bys ani nebyl ty, kdyby ti nepadlo něco do oka! Okamžitě taháš maminku dovnitř. Toho nového robota s vystřelovacíma raketama na baterky přece musíš mít! Nedáš si říct, že hraček máš přeci už dost a maminku přeci jen
obměkčíš a vstoupíte do obchodu. Jen co ale cinkne zvoneček u dveří, jako bys vstoupil do jiného světa. Díváš se přímo k pultu, ale tam místo prodavače září tvůj andílek.

"Jé, hurá, ahoj Adámku," vykřineš, ani si nevšimneš, že maminka už tě nedoprovází.
"Ahoj Filípku, jsem rád, že jsi mě zavolal."
"Ale já tě vůbec nevolal, já si šel koupit robota!"
"Vím. Ale v duchu jsi na mě myslel, protože máš svědomí a teď váháš, aby nezačalo svědět. Pomyslel jsi na ty své všechny hračky doma a něco ti v hlavičce zahlodalo, zda-li je správné, kupovat si stále nové a nové, viď? Ale hned jsi tu myšlenku zase zahnal, protože nový robot tě láká víc. A tak jsem tu, abychom tohle dilema rozluštili, jsi pro?"
Jsi, jak bys nebyl, když už jsi prožil s andílkem tolik krásných chvil.
"A kam půjdeme?" ptáš se dychtivě.
Andílek se usměje. "Za chvilku uvidíš."
Mávne tou svou kouzelnou hůlčičkou a najednou kolem tebe začne štěbetání, vrčení, kňučení, ňafání i bzučení. Až se z toho polekal, ale jen na chvilku. Pak ti spadne brada, a ty zůstaneš koukat s pusou dokořán a chvilku trvá, než se vzpamatuješ.
"To je krása!" zvoláš, když se pořádně rozhlédneš. Vidíš, jak támhle si plyšový had syčí a svléká se z kůže, tuhle malý tank burácí a žene si to po podlaze, támhle se skládá samo domino. Hračky byly jako živé!
"Ne, Filípku, nejou jen jako živé. Jsou skutečně živé. Mají svého ducha."
Sotva andílka vnímáš a připadáš si jako v ráji. Taková krása, hned bys je všechny chtěl domů a aby takhle fungovaly stále. Přeci jen ti to ale nedá a zeptáš se:
"A jaký je rozdíl mezi duchem a duší?"
"Co je duše, už víš. Tu má vše, co se rodí jako živé, jako ty nebo ta moucha támhle za oknem. Ale hračky mají ducha. To je energie, kterou jim dal člověk, který hračku s láskou vyrobil. Dělal to s tvůrčí radostí pro děti, které zase budou mít radost, že si mají s čím hrát. A díky tomu hračka ožila. Až se rozbije, duch díla zmizí a zbydou jenom kousky hmoty."
"Vždyť jsou to jen věci, ty nežijí," protestuješ.
"To si myslí lidé, ale zeptej se těch hraček."
Tak popadneš do ruky autíčko, co ti právě udělalo slalom mezi nohama, a už ho zpovídáš:
"Autíčko, ty jsi živé?"
"No samozřejmě, vidíš, ne, jak si tu frčím. Pusť mě na zem, musím rychle najít čerpací stanici, dochází mi benzín!"
Přijde ti to velmi legrační, tak se směješ. Andílek se směje s tebou.
"Jak to, že se nehýbou pořád, když jsou živé?"
"Víš, Filípku, u věcí je to trošku jinak, než u lidí, zvířat a rostlin. Lidé, zvířátka
i rostlinky žijí pro sebe. Rostou, učí se, hrají si, pomáhají, takhle žijí a pak umírají. Věci ale nežijí život samy pro sebe, ale pro druhé, protože je druzí stvořili za nějakým účelem a mají ve svém životě za úkol pomáhat právě lidem. Nebo i zvířátkům a rostlinám, když je tak lidé vyrobí. Věci - a i hračky - jsou takoví pomocníčci a jsou nám zcela odevzdány. Jak se k nim chováme, takové jsou a tak nám budou sloužit.
Věc se nerodí, ale vyrábí. Výrobce ji vytváří s láskou, aby lidem dobře sloužila. Tím jí vdechuje život.
Stejné je to s hračkami. Výrobce hraček dá hračkám ducha a vypustí hračky do světa. Vždycky doufá, že se dostanou do dobrých rukou, že o ně bude postaráno a budou využity ke svému účelu, tedy vidlička na jídlo, boty na nohy, hračky na hraní a tak. Nebo třeba buou využity na úplně něco jiného - ale hlavně, že se budou používat a nebudou zahálet. A když využity nejsou, je jim smutno, protože nežijí. Duch se nemůže projevit."
Přemýšlíš nad tím, co ti to ten andílek vlastně pověděl.
"Filípku, chtěl bys, aby tvé hračky žily?"
"No jasně," rozzáříš se.
"V tom případě se proletíme..."
U andílka vždycky obdivuješ tohle jeho kouzlení. Všechno, co si řekne, to se hned stane. To tak umět, brumláš si pod fousy. Už jsi ale zvědavý, kde přistanete tentokrát.
"Jé, vždyť to je můj pokojíček," směješ se nad andílkovým vtípkem. Rozhlížíš zase kolem, ale je to tu stejné, jako vždycky. Nic. Jsi trošku zklamaný.
"Proč se nehýbou jako tam v obchodě?"
"Tam v obchodě jsou hračky stále živé, čekají s radostí, až k nim přijde nový kluk či holčička, kteří si s nimi budou hrát. Ale tady už jsi majitelem ty. A jen na tobě záleží, jak se hračkám bude dařit. Jen chviličku poslouchej..."
"Je je jej, to mi zarezly všechny kulomety! Představte si, že jsem z nich už půl roku ani nevystřeli, povzdechla si zelenomodrá postavička."
"To nic není," škytl Gormiťák."Já dřív míval takovéééhle svaly - a teď? Polívka. S tím mám zachraňovat svět?"
"Jo, je tu nuda, ach jo," přidal se Bakugamák. "Už tu taky docela dlouho zahálím. Za chvilku nás tu bude celá hromada, že se tu ani nebude moci dát dýchat. A já bych si tak moc chtěl hrát..."
Ozvalo se ještě pár posmutnělých hlasů. Žádný z nich nebyl tak radostný a bláznivý jako v hračkářství.
"Vidíš, jak žijí tvé hračky, Filípku?"
"Jak jim ale pomoci," šeptáš, protože je ti z toho trošku smutno.
"To zvládneš vymyslet. Přeci si umíš hrát. Co takhle dát támhle tomu méďovi jméno?
A támhle toho panáčka zase můžeš pasovat na rytíře. A tenhle červený šikula s křídly zase může třeba odnášet lidi před chrlící sopkou. Jak bude nadšený! Když se o ně budeš pěkně starat, předáš jim kus života ze sebe a tím budou moc žít i oni a přestanou fňukat. Pak nebudeš pořád potřebovat nové a nové hračky, ty můžeš nechat zase jiným dětem. Ty tvoje staré ti zase budou moc vděčné za všechno, co pro ně děláš.
Ale nemusíš. Ty jsi tu velitel - jak jsem říkal, věci - a i hračky - slouží lidem. A když je lidé rádi využívají, dokáží s nimi hotové zázraky. Také Tě někdy vezmu mezi dospělé umělce, abys ty zázraky viděl na vlastní oči. Kdo se svým věcem dobře věnuje, tomu dobře oplácí svou funkčností. Takové hračky v dětských domovech, jé, ty žijí nejvíce. Děti si jich tam totiž nejvíce váží a hrají si s nimi pořád, neustále vymýšlejí nové a nové zážitky, dokud se hračky zcela nerozpadnou. Když se ti někdy bude zdát, že máš nějakou přebytečnou, můžeš ji třeba darovat někomu, kdo z ní bude mít ještě ohromnou radost. A ty teď můžeš být kýmkoli, osud hraček je ve tvých rukou. Když budeš chtít, aby zahálely, budou. Když budeš chtít, aby ti pomáhaly vytvořit svět, jaký ho chceš mít, také budou. Je to jen a jen na Tobě.
Nechám tě teď chvilku přemýšlet, schválně, na co všechno přijdeš..."

Přehlédneš všechny své hračky a zavřeš oči. To se vždycky lépe fantasíruje. Pomalu se ti začnou řinout nápady. Otevřeš oči, abys mohl rychle svým hračkám začít pomáhat, ale co to? Stojíš v obchodě s maminkou a díváš se přímo na toho robota na baterky a místo andílka tu stojí fousatý pan prodavač. Najednou zjistíš, že nic nového vlastně nepotřebuješ. Vždyť doma máš takových krásných hraček, které jsou smutné! Tolik bys je chtěl zachránit před nudou, protože sám dobře víš, jak ošklivá nuda umí být. A místo nudy moci vdechnou život, to je teprve paráda!
Popadneš maminku za ruku a honem honem, už abyste byli doma. Naposledy se otočíš a zdá se ti, jako by na tebe robot na baterky maličko mrknul...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama