8. meditace pro Filípka - Ty to zvládneš

7. září 2012 v 9:30 | Mil |  Meditace pro Filípka





Sedíš na kole a snažíš se, ale moc ti to nejde. Máma tě sice přidržuje, ale ty se pořád bojíš, nevěříš si, a navíc to protivné šlapání. Šlápneš jednou, dvakrát, třikrát... slyšíš, jak tě máma chválí, ale stejně to nechápeš, proč jako máš pořád šlapat k čemu to vůbec je. A tak spouštíš nohy dolů s kola. Slyšíš mámin hlas, že ti to šlo a máš se víc snažit, ale ty toho máš už dost, nechce se ti dál to zkoušet a učit se novou věc zvláště proto, že to nejde samo a hned. Pokládáš kolo na chodník a vzdorovitě si sedáš na trávník o kus dál. Máma odchází za Moničkou.

Chvilku jen tak koukáš a tu najednou vidíš to známé světlo. Ano, objevuje se tu tvůj oblíbený andílek Adam. Hned, co ho zahlédneš, musíš se usmívat, tak rád ho vidíš.
"Ahoj Filípku."
"Ahoj Adámku."
"Copak, proč nejedeš na tom kole? Nejde to tak samo jak bys chtěl?"
"Ne, nejde." Trošku se rozhlídneš a nakonec potichu dodáš: "Já se totiž bojím."
"Aha, a chtěl by jsi na jeden výlet? Do jedné zamčené komůrky?"
"Jé ano to bych moc chtěl,"vyskočíš nadšeně.

Andílek se tě dotkne svou hůlkou s hvězdičkou na konci a už jsi úplně jinde. A už si sedáš na zem do tureckého sedu před plátno. Chvilku se soustředíš a vidíš tam pána, co někam běží a za ním utíkají další a další pánové, jen v nátělnících a trenýrkách.

"Ten pán úplně ve předu je Emil Zátopek. Znáš to jméno? Ne? To byl jeden z nejlepších běžců vůbec." Koukáš dál na plátno a tenhle pán jménem Emil právě probíhá cílovou rovinkou jako výtěz. Vidíš, že se u toho tváří jako by snad už nemohl, jako by ho všechno bolelo.

"Ano, běží z posledních sil, přesto vytrvá, vidíš Filípku."

"Ale proč?" nedá ti to nezeptat se andílka."

"Někteří lidé už jsou takoví, a pocit, že jsi v něčem opravdu dobrý, ten přeci znáš, ne? Ty Filípku umíš skvěle plavat pod vodou, všichni tě za to chválí, máma, táta, tety babička... A teď se podívej, na ten obrovský stadion, kolik je tam lidí, a všichni by tleskali jen tobě. Rychle koukneš na plátno a vskutku, všichni na stadionu si stoupají a tleskají tomu pánovi. Jenže v tom se to plátno jakoby vypne. Koukneš na Adámka, co se to děje?

"Posunem se kousek jinam zpátky v Emilově životě, ano." Najednou na plátně vidíš stejného pána jen vypadá trochu mladší jak za šera někam běží.

"Proč ale běhá potmě?"

"No víš Filípku, táta chodí do práce, že, a i tenhle Emil Zátopek chodil do práce. A víš, jak se pozdě táta vrací domů? Tak i on chodil pozdě domů a pak šel ještě běhat, protože chtěl umět opravdu dobře běhat, proto běhal za tmy.

"Aha, tak to nebylo asi snadné, to já bych asi neběhal."

"Ano, nebylo to vůbec snadné, přesto se Emil snažil a chtěl to dokázat. Víš, on vlastně neměl pro běh vůbec žádné vlohy, měla ale něco daleko důležitějšího - věřil že to dokáže a vytrval ve své snaze.

"Filípku, říkal jsem ti někdy že lidé dokáží kouzlit když chtějí?" Vyvalíš oči na andílka.

"Néé."

"No to nejsou taková kouzla jak znáš, z pohádek, her nebo filmů. Tyhle kouzla jsou daleko jednoduší, ale až ti řeknu jejich formulace, uvědomíš si, že umí úplné zázraky. Ty sám například tři z nich dost často používáš, aniž si to uvědomuješ. Jsou to prosím, děkuji a tvůj úsměv," usmívá se na tebe Adámek. Nejdřív se mračíš a pak si vzpomeneš, že se stačí usmát na mámu a vše je lepší, a když ji o něco poprosíš většinou ti vyhoví, stejně tak i ve školce. Najednou ti dochází, že asi opravdu tyhle dvě slůvka a úsměv jsou kouzelná. Začínáš se pomalinku usmívat, ano, Adámek má pravdu, prosím i děkuji jsou kouzelná.

"Filípku naučím tě nové kouzlo, chceš? Takové, co znal i Emil Zátopek," ptá se hned andílek. Nadšeně přikyvuješ.

"Tak dobrá, až zas budeš mít pocit, že ti něco nejde nebo se budeš bát, že to nedokážeš, jako je třeba tahle jízda na kole, pamatuj, stačí si pro sebe tiše pošeptat jen: já to zvládnu. Budeš si to pamatovat?"

"Ano" hned, nadšeně přikyvuješ.

"Tak dobrá, máme ještě chvilku, vezmu tě k tobě do komůrky a něco ti ještě ukážu chceš?"

"Ano," moc se těšíš, výlet kamkoliv s andílkem je vždycky prima.

Adámek tě chytne tentokrát za ruku a už jste v podobné komůrce. Sotva že se usadíš, před očima ti běží film. Je tam úplně malé miminko. Leží v postýlce a jen tak kouká nahoru nad sebou má barevné medvídky. V tom ale přichází tvá maminka a odnáší jej do kuchyně, kde leží to miminko. No ale přeci to jsem já," napadne tě hned. "Takhle prťavý jsem snad ani nemohl být."

Ale ano Filípku jsi to opravdu ty." Říká ti andílek.

Díváš se dál, jak tvá maminka tě pokládá na stůl na bříško. Zkoušíš zvednout hlavičku, ale moc ti to nejde, chvilku ji máš nahoře, ale pak ti nakonec klesne dolů. Směješ se sám sobě, je tohle vůbec možné? Vidíš, jak máš něco nad hlavičkou.

"To právě kouzlíš Filípku, už tehdy jsi to kouzlo znal, jen jsi ho trošku zapomněl, víš. To v tvé hlavičce je:"Já to zvládnu."

Najednou je střih a koukáš opět na sebe, to už jsi trošku šikovnější a větší někam lezeš po čtyřech, levá, pravá, přední, zadní... I tady vidíš, že myslíš na to že to zvládneš. V tom se zastavíš u židle, pomalu tam šplháš, až se nakonec postavíš, usmíváš se. Musíš se neustále usmívat tomu malému mrňouskovi, jak se tváří vítězoslavně, že si dolezl k židli a teď dokonce stojí a jednou ručičkou plácá do sedadla židle. Koukneš na andílka.

"Hele, Adámku, ty si ze mě střílíš, tohle to nejsem já, tenhle malinkej chlapeček, co ani chodit neumí."

"Ale jsi to ty Filípku, byl jsi hodně malinký a všechno jsi se musel naučit, víš.

"No ale..." protestuješ.

"Ano, všechno vyžadovalo čas a píli. Přesto jsi to dokázal, i když jsi spadnul na zadeček, vždycky jsi vstal ani jsi nefňukal, maminka to hodně obdivovala, a klidně jsi to zkoušel dál. Nevěříš? Já u toho byl také, můžeme to najít a pustit na plátně, chceš?"

Než stačíš odpovědět, už vidíš sebe, jak se batolíš v obýváku, v tom spadneš na zadeček jen to žuchne, neobratně vstáváš a zkoušíš to zas. V dálce jsi zahlídl maminku, jak tě obdivně pozoruje.

"Víš co, už je čas vrátit se, a ty zkusíš na tom kole to nové kouzlo ano? Stačí ho jen tichounce pošeptat: "Já to zvládnu."

V tom už je tu ona známá záře a ty sedíš opět na trávě a před tebou leží kolo. Zamáváš andílkovi a už voláš na mámu:

"Maminko, maminko, já to chci zkusit znovu. Bereš kolo do rukou a potichu si šeptáš:
"Já to zvládnu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama