11. meditace pro Filípka - S láskou můžeš všechno

28. září 2012 v 9:30 | Lucka |  Meditace pro Filípka




Blíží se večer, za okny pláče podzim a ty máš podobnou náladu. Nebaví tě si hrát, trošku se nudíš, ale hlavně jsi smutný, že se maminka na tebe mračí, protože jsi zase vyváděl klukoviny a vztekal se u toho. Maminčino mračení nemáš vůbec rád, zvláště, když si vzpomeneš na obláčky chmurů u jejího srdéčka. No jo, ale co s tím, když ten kluk je tak hloupý, nechce se se mnou kamarádit, copak si nezaslouží, abych po něm něčím hodil? Trošku se naštveš, ale přitom uvnitř přeci jen sám dobře víš, že je to jen rozmar, že nikdo si nezaslouží, aby mu druhý ubližoval.Taky si dobře vzpomínáš na slečnu Empatii a občas si vzpomeneš na zrcadlovou síň a jak by ti asi bylo, kdyby se takhle někdo choval k tobě. Když ono to jde ale tak nějak samo, začne to bublat někde v břiše a pak se to vyvalí až do hlavy, to už se nedá zastavit a projeví se to jako vztek a křik, pomyslíš si. Povzdechneš si a vzpomeneš si, že andílek Adámek by to určitě uměl vyřešit.

"To je úplně snadné, Filípku," ozve se ti hlas za zády, a ty radostí vyskočíš. Zase je tady, nezklamal a ukázal se!

"Ahoj Adámku, hurá, to jsem rád, že jsi tu!"

"Ahoj Filípku, i já jsem rád, že tu mohu být s tebou. Víš, že jsi před chvilkou uvažoval jako velmi rozumný člověk? Máš chytrou hlavičku, opravdu ano," pohladí tě po vláskách a ty cítíš, jak se v tobě rozběhlo teplo. Od hlavy až po chodidla. Hned tě to úplně uklidní a musíš se jen usmívat, jak je to krásné a příjemné. To tak umět, povzdychneš si.

"Můžeš to umět, když budeš chtít. Lidé si často myslí, že my, andělé, máme nějaké výsady nebo něco, čím můžeme čarovat, zachraňovat, uklidňovat. A přitom to může umět každý člověk na světě - a i ty, Filípku!"

"Fakt? Já můžu zvládnou to, co ty? Jé, to bych tak moc chtěl..."

"Jsi hodný kluk a máš dobré srdíčko, tak by ti to mohlo jít snadno. Víš, naším jediným kouzlem je Láska. Nic víc. Láska pro všechny zvířátka, kamínky, rostliny i lidi. Zkus sám říci, co je to pravá láska."

"Když se dva mají rádi, když se objímají, když se na sebe usmívají. Když má maminka miminko a zpívá mu před spaním."

"Tak to je všechno krásná Láska, ano. To je ten pocit, který hřeje u srdíčka. A také je to Láska k věcem, že si jich vážíme, jak nám dobře slouží. Když pohladíme jiskřivý kožíšek kočičky. Když s radostí upečeme dort pro toho, koho máme rádi. Na světě není nikdo a nic, kdo by neměl ve svém srdíčku Lásku. Každý má něco či někoho rád, němž mu záleží."

"A jak se s tím dá kouzlit?"

"Úplně jednoduše, vždyť to sám umíš. Jsou to všechny dobré skutky, které jsi kdy vykonal. Když uděláš druhého šťastným - a sám za to nic nepožaduješ, děláš to z dobrého srdce. To, že se kolem lidé usmívají a že tobě samotnému je uvnitř dobře, to je jeden ze zázraků. Ne každý to dovede, ačkoli by mohl. A čím více budeš pracovat takto s Láskou - ke všemu a ke všem, tím více dokážeš, až to budou opravdu obrovské zázraky. Protože ve skutečnosti to žádné zázraky nejsou, ale všechno jsou to skutky, které mohou provádět všichni, kdykoli se jim zamane. Jenže to nejde, když se rozčilují, nadávají si, vztekají se, pomlouvají či dokonce druhým ubližují. S tím se zázraky konat nedají - a jim samotným je velmi smutno a nikdy nemají klid. Dneska mám pro tebe speciální výlet, do Myšlenkova."

"Kam?" podivíš se a musíš se smát tomu podivnému názvu.

"Do Myšlenkova. To je prazvláštní vesnička, kam smí vstoupit jen ti, kdo se nebojí a kdo jednají s laskavým srcem."

Než se naděješ, zlatá zář andílka tě spolne a hup šup už stojíte před obrovitananánskými vraty s visacím zámkem, který je velký asi jako slon. Ten visací zámek spojuje řetězy tak mohutné, že jedním očkem bys sám snadno prolezl.

"To jsou ale vysoká vrata," zíráš.

"Vedou až donekonečna, to znamená, že nekončí vůbec nikde. To je proto, aby je ani ten nejzdatnější lezec nemohl přelézt. Silou jsou nedobytná a vše ošklivé se od nich odrazí pryč. Za těmi vraty leží Myšlenkov."

"A my půjdeme dál?"

"To záleží na tom, co je uložené v tvém srdíčku. Ještě předtím ti ale něco povím. Myšlenkov je městečko, kde se lidem plní hnedka každá myšlenka. Na co pomyslíš, to hned dostaneš. A je jedno, jestli pomyslíš na to, že chceš sladkost nebo ránu pěstí. Vše je tu hned a bez čekání. A teď je na tobě, jestli se dovnitř spolu podíváme, nebo se vrátíme domů a zkusíme to příště."

"Já ale nemám klíč," protestuješ.

"Máš. Veliký a mocný. Hledej ho v sobě jako ten nejkrásnější pocit. A uvidíš, jak snadno se vrata otevřou."

Tak takový je Myšlenkov, říkáš si pro sebe. Jakpak se taková vrata otevírají? Když je to Myšlenkov, tak asi myšlenkou. Ale jakou? Tam musí být hraček. A nejbláznivější prolézačka. A metrový zmrzlinový pohár. A kolotoč. A...

"Já chci dovnitř!" křikneš a začne to v tobě hned vřít. Jenže vrata ani ťuk. Začínáš vidět rudě. Vezmeš kámen, co leží na zemi, a mrskneš s ním po vratech. Ten k nim ale ani nedoletí, odrazí se od jakési bubliny jako od trampolíny, nabere rychlost a mizí kdovíkde za tvými zády. Tý jo, to je kouzlo, udiví tě to. Zkusíš to ještě několikrát a pokaždé se stejným výsledkem.

"Adámku, to nejde!" křikneš. A andílek se jen usmívá, jak to umí nejlépe.

"Opravdu je tohle vztekání a dupání to nejkrásnější, co máš v sobě?"

Trošku se zastydíš. Andílek je tak hodný, vůbec nenadává a nezlobí se. Uvědomuješ si, že má pravdu. Ještě se vlatně nikdy nestalo, že vztekání nečemu pomohlo. Že se pak lidé kolem akorát mračí, křičí, děti brečí či se perou, je za tím i bolest, dospělí se zlobí a není to nic příjemného pro nikoho. Sedneš si na zem a jsi trošku smutný. Přeci to nějak musím zvládnout, uvažuješ. Tak moc bych tam chtěl, třeba bych tam mohl vymyslet i lék pro toho pána na vozíčku, aby zase mohl chodit, napadne
tě. To bych si také moc přál. Jé, a co jiných dobrých skutků by se tam dalo vymyslet a pak je rozdat ostatním, aby měli radost... Jen to v duchu domyslíš, řetěz na vratech se začne pohupovat a v zámku
zvláštně praskat. Najednou se ozve tlumené cvak cvak a vrata se začnou s tajemným a mohutným skřípěním otevírat.

"Andílku, já to dokázal, že jo?" vykřikneš radostí a vyskočíš ze země.¨

"Ano, dokázal. Vidíš, jaké zázraky zvládneš? A to jsme teprve na začátku. Teď se splní každá tvá myšlenka. Ale Filípku, pozor, každý člověk tady smí strávit jen jedinou hodinu. Pak se vrátí zpět zase za bránu, ať dělá cokoli."

Ty ale andílka vnímáš jen napůl, protože se už moc a moc těšíš dovnitř. Jakmile je cesta volná, nebojácně vběhneš za bránu, která se vzápětí zase ihned uzavře. Rozhlížíš se kolem, ale trošku zklamaně říkáš:

"Vždyť tu nic není!"

"To bude asi tím, že právě myslíš na to, že tu nic není. Mysli na svá přání a uvidíš..."

"Myslím, aby tu byla spousta dětí a veliké krásné hřiště s prolézačkami!"

Jako když malíř maluje nádherný obraz, přesně tak kolem tebe začalo vzkvétat hřiště a ozývat se povyk dětí. Tuhle vyrostl vysoký hrad, dokonce i s vodním příkopem, o kus dál zase lanové houpačky, nalevo bludiště ve tvaru ementálu, napravo balónková bažina.

"To je ale nádhera," vykřikneš a už běžíš řádit. Máš takovou radost z toho, co jsi vytvořil, že nemůžeš přestat bláznit a vyvádět. Vydržíš to dost dlouho, pak tě ale dožene únava.
"Teď bych si na chvilku odpočinul a napil, mám žízeň," proneseš jen tak, ale co to? Hřiště mrknutím oka zmizelo a všude kolem se objevily duchny a polštáře, pohovky a křesla. Na jedno z těch křesel si sedneš a před tebou se vytvoří běžící pás. Na tom pásu jsou vyskládány limonády, čaje, kakaa a od všeho tisíce druhů. Popadneš jednu malinovku a s chutí ji na jeden nádech vypiješ. Následuje ještě melounová šťáva a nakonec horká čokoláda s nejjemnější smetanou. Takových dobrot!

"Tady bych mohl umět i létat?" napadne tě.

A jak tak sedíš, pocítíš zvláštní pocit na lopatkách. Chvilku to svědí, pak tlačí, ale nakonec se z toho vyklubou krásná pérnatá křídla. Ani se nic nemusíš učit, najednou víš, jak zamávat křídly a vznést se do vzduchu.

"To je tak úžasný pocit," směješ se. "Kéž by to viděla maminka!"

A co se nestalo? Maminka stojí pod tebou na zemi, mává ti a krásně se usmívá. Ty jí na oplátku také zamáváš jsi opravdu šťastný. Pak se ozve jiný hlas.

"Filípku, zbývá nám poslední minuta, pak náš čas v Myšlenkově vyprší!" volá za tebou Adámek.

"Jejda," ulekneš se. " Vždyť já ani nestihl vymyslet nic pro toho pána a pro ostatní! A taky pro maminku něco donést odsud, na památku. Já ten čas úplně probrebentil!" vzdychneš si a prostředí se pomalu zase začne měnit. Ocitneš se v husté mlze, ale jen na chviličku. Když se rozpustí, stojíš před branou Myšlenkova.

"Tak co, líbilo se ti v Myšlenkově, Filípku?" usmívá se Adam.

"Jé, moc, ale nepřinesu odtud nic mamince a tomu pánovi, nestihl jsem to."

Skoro se ti chce brečet, ale andílek tě obejme.

"Říkal jsem ti, že dovedeš zázraky.Přeci bys nesmutnil, že žádnou věc nekoupíš a nepomůžeš tomu pánovi. Tohle je přeci Myšlenkov. Můžeš si odtud odvést krásné myšlenkové suvenýry. Maminka z nich bude mít určitě obrovskou radost, až jí o nich povíš a dáš jí je.

"Myšlenkové suvenýry? To jako mamince mám dát myšlenku?"

"Přesně tak."

"A jakou?"

"Přeci tu nejkrásnější. Takovou, se kterou se ti podařilo otevřít i vrata do Myšlenkova."

Usmíváš se, protože už víš. Usmíváš se a celý záříš, když tě andílek přenese zpátky domů.

"Filípku, vzpomeň si vždycky, když chceš cokoli dokázat a zdá se to jako nemožné, jak stojíš před těmi vysokými vraty. Taková vrátka jsou před vším, co chceš dělat, co se pokoušíš naučit a zvládnout. Někdy jsou menší a stačí málo, aby se otevřela, někdy jsou dost pevná. Žádné z nich ale nelze otevřít vztekem, křikem a ubližováním. Však už víš, jak na to. Od dnešního dne máš klíč ode všech vrat světa. V sobě. Jsi klíčníkem Lásky..." Adámek s těmito krásnými slovy zmizí a ty se dál usmíváš.

Jsem klíčníkem Lásky, šeptáš si a přemýšlíš. Co takhle zkusit odemknout vrátka k maminčině úsměvu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama