Vinohrad

15. srpna 2012 v 13:16 | Mil |  Andělé mezi námi





Existují andělé? Tak to je základní otázka kterou se zabývají mé povídky. Někdy mám pocit, že nemohou, obzvláště pak když si pustím zprávy nebo otevřu kterékoliv noviny. Jindy však mám dojem, že andělé jsou. Nebydlí v nebi nebo v chrámech, jak by si někdo mohl myslet, ale jsou skrytí v každém z nás, jen se stačí pozorně dívat....


Tahle příhoda se odehrála, když mi byly asi tři roky, maminka tvrdí že dva. Jenže to už mi připadá tak nepravděpodobné, že tomu odmítám věřit.

Jednoho krásného letního dne jsem se já a můj táta vypravili do vinohradu. On tam měl nějakou práci, asi chtěl okopávat révu. Myslel si zřejmě, že ohlídat jedno dítě a přitom udělat kus práce nebude žádný problém.

Představoval si , že si budu hrát a on přitom udělá vše, co potřebuje. Ať všichni vidí jak se hlídají děti. A vskutku ze začátku jsem si hrála a on okopával. Jenže pak jsem se začala nudit. Párkrát jsem za ním zašla. Bohužel, ale příliš své pozornosti mi nevěnoval. Proto jsem se vydala na průzkum okolí. Ale co v takovém vinohradě má najít malé dítě za zábavu, když tam dohromady kromě vinice nic není. Jedna prašná cesta kolem ní tráva a pár stromů. Dole pod svahem se pak rozprostíral obrovský lán družstevního pole, na ktém se pěstovala kukuřice. Tou dobou byla již značně vysoká. Vydala jsem se tedy po cestě, vstříc dobrodružstvím. Šla jsem, šla a šla...

….až jsem narazila na první domy. Byly od vinic vzdáleny asi tak půl kilometru. Pořád mi připadá k neuvěření, že jsem byla schopná ujít takový kus cesty, úplně sama. Přesto se to stalo. Došla jsem k prvním domům a tam u laťového plotu začala obdivovat psa uvázaného u boudy. Milovala jsem pejsky. Tenhle neznámý pes na mě zaštěkal a já se polekala. Najednou mi to došlo, nevím kde jsem, jsem tu úplně sama, nevím co si počít. Proto jsem začala plakat. A že jsem tuhle disciplínu ovládala bravurně, netřeba dodávat.
Takto mě, po chvíli mého překotného pláče našla místní pošťačka, která zrovna končila rajon. Uřvané cizí dítě, co stojí na ulici a nikdo se k němu nehlásí.Tak úplně cizí ne, v naší malebné slovácké vísce se zná téměř každý s každým. Nepozdravit zdejšího domorodce, to je už důvod postěžovat si nejméně sousedce. Byla jsem přeci jen malá holčička, proto mě pošťačka tak dobře neznala.
"Čípak si děvčičko, co?"
"Já jsem Miluška Grossmanová." Tohle jsem uměle říct zcela bezchybně. "A ," popotáhla jsem nosem, "já... já se ztlatila, aši."
" Tak už nebeč a pojď se mnou." Vzala mě ona hodná pošťačka za ruku a už mě vedla, tehdy na národní výbor.

Cesta to byla taky docela dlouhá, přesto jsem bez problémů šlapala. Když jsme dorazily na místo, tak mě tam všichni znali a poznávali. Maminka pracovala na kulturáku. Tak tady říkaly kulturnímu domu. Nebylo nic snažšího než zvednout telefon a zavolat na onen kulturák.
Problém byl však v tom, že zrovna tento den musela moje máma odjet do Uh. Hradiště, kde něco vyřizovala. Na OKáeS. Tak se nazývalo za dob totality okresnímu kulturnímu středisko, pod které spadalo ono kulturní středisko u vás ve vesnici. Děvčata z národního výboru nelenila promrhat majetek pracujícího lidu a zavolala mámě na onen okres. Tak se dozvěděla, že hned vedle nás je doma babička a děda. Proto bylo rozhodnuto, že bude nejlepší mě tam odvést.
"No nic tak já tě odvedu domů." Prohlásila paní z pošty. Vyzvedla si svoje kolo na poště, která sídlila hned vedle MNV, posadila mě do sedátka a už jme jely. Tuhle jízdu si pamatuji dodnes. Moc často se mi to nestávalo abych se tak vozila na kole. Maminka se totiž bála , že strčím nohy do špic jako brácha, který si při tom zlomil nohu, proto to byla pro mě opravdu vzácnost.

Mezitím už můj tatínek zjistil, že zas tak hodná nejsem. Vlastně, že tam vůbec nejsem. Zahodil motyku a utíkal se porozhlédnout po blízkém okolí. Když zjistil, že ani zde nejsem, utíkal rychle domů pro pomoc. Babička, děda i on se shodli, že asi budu v tom velkém, družstevním poli kukuřice, co se kousek od vinohradu rozkládal. Kukuřice byla už tou dobou opravdu značně vysoká, takže bylo jasné, že pokud jsem tam, nebude mě ani vidět. Nedej bůh, že bych tam usnula. Proto se okamžitě pustily do pročesávání obrovského kukuřičného lánu.

Já jsem zatím s paní pošťačkou dorazila k našemu domu. Hned mi bylo lépe, konečně doma.! Jaké bylo mé zklamání když doma nikdo nebyl, netřeba popisovat.
Paní pošťačka ovšem neváhala a ihned zazvonila u našich sousedů, poprosila je jestli bych tam mohla zůstat. Protože honit tátu, babičku a dědu se mnou by bylo dost nepraktické. Po společné poradě ze sousedkou, se rozhodla zajít na národní výbor a nechat vyhlásit tuto správu místním rozhlasem:
" Upozorňujeme spoluobčany, že Miluška Grossmanová se už našla a čeká na svého tatínka u sousedů. Opakuji hlášení. Miluška Grossmanová se už našla a čeká na svého tatínka u sousedů. Děkuji za pozornost."

Táta s babičkou a dědou se okamžitě zaradovali když onu správu slyšeli a ihned spěchali k sousedům. Nejdříve zamířili k Novákům. Tam jsem ovšem nebyla. Proto ihned k sousedům z druhé strany, kde mě našel. Jeho úleva byla značná. Komu se ještě jeho vlastní dítě neztratilo, byť jen na pár minut ten to nepochopí. Mě už se to stalo, proto vím jak obrovský kámen tátovi tehdy musel spadnout ze srdce.
"Miluško, prosím tě kde jsi to byla a kam jsi šla." Ptal se mě táta.
"Já chtěla, podívat na psíka." Táta mě objal a silně přimáčkl k sobě.
"Bože, ti tví pejskové mě přivedou do hrobu, víš jak jsem se o tebe bál." Babička s dědou jen stáli a usmívali se na mě.
Sousedka pak všem vysvětlila, jak jsem se dostala z vinic až zpět domů. Všichni čtyři dospělí jen stáli a kroutily hlavami nad tím jak tak malý prcek, tohle všecko dokázal. Myslím, že to do hlavy nešlo ani jednomu z nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama