Pokoj lidem dobré vůle

8. srpna 2012 v 23:29 | Mil |  Andělé mezi námi





Existují Andělé? Tak tuhle základní otázku si kladu ve svém příběhu. Pojďte se mnou hledat odpověď…
Někdy mívám pocit, že opravdu jsou. Jindy se naopak domnívám, že nemohou. Obzvláště pak, když si pustím zprávy nebo otevřu kterékoliv noviny. Tam všude vidím svět plný zla a zlých lidí. Pak mívám pocity, že něco jako nebe a andělé v něm nemůže vůbec existovat. A pokud někdy něco takového bylo, už to dávno vymřelo stejně jako dinosauři. Všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl.
Přesto, pojďte se mou, zkusit hledat. Třeba zjistíte, stejně jako já, že andělé jsou mezi námi a to ukrytí přímo v nás. Jen je potřeba se dobře rozhlédnout. Najednou je spatříte doslova všude. Jsou tam, opravdu. Protože já tvrdím, že dobrý člověk stále existuje.


Tahle příhoda se odehrála jedné stříbrné adventní soboty. Nemám ráda nakupování dárků na poslední chvíli. Přímo nesnáším to šílené hemžení se a strkání lidí a všudy přítomné fronty. Řadami na košíky počínaje a zástupem lidí u pokladen konče. Ne, tohle není duch Vánoc, kterého bych já milovala. Jenže letošní podzim byl pro naši čtyřčlennou domácnost tak náročný, že na nákupy dárků věru moc času nezbylo.

Začalo to hned v září nástupem mého synka do školky a pokračovalo to starostmi o něj neustále dál. Celá věc se nakonec završila pobytem v nemocnici. Přeci to není taková hrůza, mohlo to dopadnout i hůř, říkala jsem si neustále. Přesto mou mysl zaplavovaly pochybnosti a obavy jako většinu matek, které mají nemocné dítě.

Po návratu z nemocnice právě na onu stříbrnou sobotu jsem se rozhodla, že zajedu nakoupit všechny dárky, které ještě nemáme. A že nám jich chybělo. Domnívala jsem se, že snad i přijdu na jiné myšlenky a zlepší se mi tak nálada. Proto jsem se vydala sama na nákupy hned před devátou ranní.

Nastupuji do poloprázdné tramvaje. Jestli jsem vůbec někam měla jezdit, napadlo mě najednou. No nic, dárky se prostě koupit musí. Vytáhnu trochu pomačkaný lístek a jdu si ho štípnout. Co to, nějak se tam nechce vejít. Začnu ho prohlížet pečlivěji. Jo tady ten růžek, musím ho srovnat. Jenže zaberu trošičku víc a papír povolí. Ach jo. Je to přeci jen kousíček, cvaknu ho a jdu si sednout. Dál lístku nevěnuji sebemenší pozornost.

Ráda jezdím tramvají po městě. Můžete vypnout a koukat z okna na známé domy, ulice, zastávky a při tom si přemýšlet. Proto sedím u okýnka, tupě zírám ven, hlavou se mi zatím honí různé, ne příliš radostné myšlenky - převážně na mého synka. Cesta ubíhá, jsem asi v půli. Sedadla jsou povětšinou obsazená. Tramvaj ale není naštěstí přeplněná.

Najednou mě napadne zkontrolovat si svůj lístek. Někdy to tak dělám, než si s ním začnu bezmyšlenkovitě hrát. Pozorně se na jízdenku zahledím, sakra tady, kde měl být ten růžek, chybí čas. No to není dobrý. Vůbec to není dobrý. Asi bych si raději měla cvaknout nový lístek. Pro jistotu. Člověk nikdy neví. Právě se chystám zvednout ze sedadla když v tom....
A je pozdě! Právě vidím přicházet revizora. Na sedadle jako když mě přimrazí. Je tohle vůbec možné? Co mě ještě potká? To už nade mnou stojí revizor. Mírně zrudnu, když k němu zvedám oči.
"Kontrola jízdenek prosím." Podávám mu trochu nervózně lístek a čekám na jeho reakci. Snad to pochopí, taková blbost se může stát jen mě. Já jsem ale starý poctivec, když jsem jezdila do nemocnice za malým, cvakala jsem si každý, každičký den a ani jeden kontrolor a teď?
"Děkuji, ale tady vám chybí čas." Zamračí se na mě nevrlý revizor.
"Já se omlouvám, ale vážně jsem si toho dřív nevšimla, až teď." Soukám ze sebe nervózně. Tvářím se trochu provinile.
"To je mi jedno, přečtěte si vyhlášku!"Houkne na mě kontrolor. "Tam stojí jasně, že cestovní lístek musí být nepoškozený." Říká škrobeně chlap. "Vy si tu můžete jezdit už od rána na jeden lístek". Kdyby mi bylo 18, tak se jen usměje a řekne, ať si cvaknu druhý lístek. Začínám být na chlapa naštvaná. Sice je to moje chyba, ale vztek mnou vnitřně cloumá.
"Pane, mám dvě děti a vy si vážně myslíte, že nemám nic jiného na práci než jezdit od 5:00 od rána tramvají?" Řeknu mu dotčeně. Koutkem oka zpozoruji, jak ostatní lidé jen přikyvují a myslí si něco o pěkném pitomci.
"To já nemůžu vědět. Vyhláška mluví jasně." Mele si stále svou. "Váš občanský průkaz." Zatím starší paní na sedadle přede mnou se na revizora otočí.
"Ale no tak, nechejte ji prostě cvaknout nový lístek. Vždyť je advent. Neudělala to přeci schválně." Chlap přivolá mávnutím ruky kolegu.
"Pojď sem, podívej, je ten čas nečitelný, že ano?" Druhý revizor zatím přispěchá na pomoc. Oni tuhle práci dělají vždy ve dvou, jako by jeden pitomec na 20km byl málo. Nahlídne mu stejně nevrle přes rameno.
"Ano, je nečitelný." Prohlásí arogantně. "Paní, my se musíme řídit předpisy, to se nedá nic dělat." Já to vzdávám. S úředním šimlem se hádat nehodlám. Podávám mu odevzdaně občanku. On vypisuje důležitě pokutu do bločku a pak mi podává kopii. Začne povídat kecy o tom, kde a kdy to mám zaplatit. Lístek si prý nechá jako důkaz. Ať už raději vypadnou! Naštěstí vystoupí a tramvaj se rozjede. Jsem opravdu ráda, že už jsou pryč.

Myšlenky letí mou hlavou jako blesk: 950kč, vánoce tady, co krásných hraček za to mohlo být. Ne, nejsme na tom teď tak, že by se Petr zlobil, to ne. Řekne maximálně: "Jsi pěkné trdlo, ale co s tebou." Přesto je mi to líto.

Zvednu hlavu a vidím, že lidé, ti co byli svědky toho výstupu, vypadají smutně a roztrpčeně a to se to stalo mně a ne jim. Ani se mi nijak zvlášť nechce dívat na jejich obličeje. Vzpomenu si, že nemám lístek, otevřu tedy kabelku, najdu si nový, vstanu a jdu si cvaknout onu jízdenku. Tentokrát si ho pečlivě zkontroluji.

Smutně usedám zpět na sedadlo a je mi jedno, co se kolem mě děje. Najednou mi hlavou víří spousty myšlenek. Filípek, školka, nemocnice, diagnóza a teď ještě taková pitomost jako je lístek. A dost! Křičím sama na sebe ve svých myšlenkách. A právě tenhle lístek, nebo spíš revizor, těžko říct kdo nebo co přesně, ale to je ta pověstná poslední kapka v poháru mých nervů, který pomalinku přetéká. Koukám z okna a jedna slza za druhou se mi kutálí po tváři. Nejdou zastavit a já vlastně ani nechci. Je mi jedno, že sedím v tramvaji a koukají na mě nejméně dvě desítky cizích lidí. Je mi jedno co si asi myslí. Je toho na mne už moc, nedokážu tomu dál vzdorovat. Nechávám slzy volně téct po tváři.

Otočím se ještě víc do okýnka, a už nemůžu. Už to vážně nejde vydržet. Nervy mám jen jedny a někudy to jít ven musí. Začnu vzlykat a opravdu se usedavě rozpláču. Tak tedy pláču, ztrácím úplně pojem o tom, co se děje. Jedna zastávka střídá druhou. Jediné co vím, že nejsem tam, kde potřebuji. Proto sedím a jen brečím pořád dál.

Už brečím dlouho. Popotáhnu nosem a chci si ho utřít, šmátrám po všech kapsách, ale kapesník nenacházím. Bože, já jsem ale takový ubožák. Ani ten blbý kapesník nemám. Toto zjištění vyvolá další vlnu vzlyků a nakonec i další usedavý pláč.

V tom mi někdo poklepe na rameno. Vzhlédnu na cizího člověka. Přes své uslzené oči vidím dost rozmazaně. Zamrkám, abych přes ně viděla trošku lépe. Vypadá tak nějak obyčejně. Hnědé mírně mastné vlasy, žádný výrazný rys, nic. Očima sjedu na jeho ruku, kterou ke mně vztahuje. Něco mi strká. Nechápavě na něj prohlédnu. Co po mně může chtít?
"Tady máte a už prosím přestaňte plakat." Strčí mi papírek do ruky a rychle odchází. Pohlédnu dolů. Co že mi to vlastně dal? No to snad ne? 1000 Kč. Jasně, na tu pokutu! Než se zmůžu na cokoliv, je ten člověk pryč. Rychle vstanu. V tom tramvaj zavírá dveře a pokračuje dál v jízdě. Usedám těžce zpět na sedadlo. Ruku s penězi ještě stále nataženou ke dveřím. To je neskutečné, opravdu se to stalo? Ruka mi nakonec bezmocně klesá do klína.

Já ale přeci neplakala kvůli penězům, to vůbec ne. Jen ten mizerný život na mě tak dolehl. Nastalá událost ve mně vyvolá další obrovskou vlnu lítosti a pláče. Jsem opravdu dojatá činem onoho člověka. Byl to vůbec člověk? Nebo to byl anděl? Je v dnešním světě vůbec možné něco takového? Úplně cizí člověk mi dá tak velkou částku peněz. Takové činy by se měly oznamovat bulvárnímu tisku. Na vědomost se dává: člověk zůstal člověkem a má srdce na pravém místě! A já ke vší té smůle mu nestihla říct "děkuji," natož mu ty peníze vrátit. Utírám si svůj mokrý nos do rukávu a vystupuji z tramvaje.



Každý komu jsem tohle vyprávěla, kladl stejné otázky.
"Kdo to byl?"
"Ty ho opravdu neznáš?"
"Kde vystupoval?"
"Jak vypadal?"

"Ne, nevím o tom člověku vůbec nic. Byl naprosto obyčejný. Měl černý dlouhý kabát, tichý hlas, nevýrazný obličej, mírně mastné hnědé vlasy. Víc jsem za tu chvilku nepostřehla. Nic jiného ani mé uplakané oči neviděly. Jednoduše kdokoliv z nás. Obyčejný člověk, jako je náš soused nebo pán odnaproti. Rozhodně nevypadal na člověka, kterému ty peníze nebudou chybět, a přesto mi je dal a rychle zmizel v davu." Tak zněla má odpověď.

A na celou událost dokáži říct jedinou možnou větu… Andělé existují!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama