7. meditace pro Filípka - Tvořivost II

24. srpna 2012 v 11:28 | Lucka |  Meditace pro Filípka





Stojíš ve svém pokojíčku a už delší dobu si lámeš hlavu s tím, co bys tak dělal. Určitě by se ti líbila nějaká ta hra na počítači, jenže pořád máš v paměti, jak jsi nedávno musel rozmrazovat svůj mozeček. A tvořit byla docela zábava s Adámkem. Jakmile se na to pomyslíš, objeví se tobě už dobře známá záře a Adámek je tu. Usmívá se a hned se ptá:

"Filípku, chtěl by ses podívat do světa tvořivosti? Do zážitkové chodby?"

Jé, další výlet s Adámkem? Zatím byly všechny pěkné, tak hned nadšeně souhlasíš.

"Tak jo, hurá!" křikneš, než se z radosti stačíš vzpamatovat, jste úplně někde jinde. Je to v takové divné kulaté chodbě, kde to tak trošku vypadá jako v širokém tobogánu, jaký bývá na koupalištích. Vše je hodně zamrzlé a kluzké, máš na sobě zimní bundu, teplé boty, rukavice, šálu i čepici. Taky ti jde pára od pusy!

"Trošku se tady projdeme," vezme tě andílek za ruku a kolem tebe se na stěnách začínají zjevovat pohyblivé obrazy. Na jednom spatříš obrovský hrad ze sněhu, je o moc vyšší než ty. A má spoustu chodbiček, skluzavku a dokonce takovou malou věž, ze které se dá rozhlížet kolem.

"Můžeš si to jít vyzkoušet," ukáže andílek na hrad.

Ty se opatrně dotkneš té stěny a zjistíš, že do obrazu se dá vstoupit. Pomalu jím projdeš a ocitneš se u hradu. To jsou kouzla! Vyběhneš po sněhových schodech do hradu, zamáváš z okna, pak si sjedeš po skluzavce a nakonec se vyšplháš až na sněhovou rozhlednu. Vše je tvrdé jako kámen, ale když do hradu rýpneš, zjistíš, že je to skutečně jen sníh. Tak pěkně uplácaný a postavený. Ještě jednou se sklouzneš a už se vracíš k andílkovi, který na tebe čeká v chodbě.

Uděláte pár kroků směrem dál a zjeví se další obraz. Je na něm klavír a jeho klávesy se samy pohybují v rytmu krásné hudby, která z obrazu vychází. Jen pokoukneš po andílkovi a ten ti hlavou pokyne, jako že se smíš jít podívat i sem. Usedneš ke klavíru, položíš ruce na klávesy a ty najednou samy začnou s tebou hrát. Prsty se
ti míhají a ty hraješ jako klavírní virtuóz, to je nádhera. Směješ se tomu, jak je to snadné a zábavné, tolik by sis to přál najednou umět i na zcela obyčejném piánu. Hudba dozní, vše utichne a ty si prohlížíš své prsty, jestli jsou vůbec celé. Jsou. Hurá!

To už ale andílek mává a ty se těšíš, co bude v dalším obrazu. Díváš se, jsou tam jen černé jakési čáry a jinak nic. Už ale ani chvilku neváháš a vstoupíš dovnitř. A pak si všimneš, čeho jsi si předtím vůbec nevšiml. Na zemi je spousta barev, takových krásných odstínů, od modré přes zelenou, červenou i žlutou, až po oranžovou, fialovou a hnědou. A ještě stokrát tolik jiných. Stoupneš na zemi na zelenou barvu a černé obrazce na stěně se začnou přebarvovat právě tou zelenou. Jé, vždyť to vypadá jako koruna stromu? Podivíš se. Skočíš rychle na hnědou barvu a opravdu - neviditelný štětec kreslí a vybarvuje větve a kmen. To je nádhera. Můžeš si vybrat, co zrovna teď vybarvíš a jakou barvu tomu dáš. Skočíš na modrou a všude se rozlije nádherná modrá obloha, že vypadá jako skutečná. Obraz tě obklopuje celý a ty pobíháš pak jako po louce, tu kytičku na červeno, tu zase na žluto, tamhle motýlek do fialova s bílýma očkama, až celý ten svět kolem tebe je tak překrásně pestrobarevný, že tomu ani uvěřit nemůžeš. A když je taková krása v tomhle obrazu, co bude asi v tom dalším?
Necháváš za sebou překrásný výkres a rovnou se rozeběhneš k dalšímu vstupu. Na zemi leží několik tyčí, dříví a takových divných železných hranolů. Chvilku na to koukáš a uvažuješ, co s tím,
když pak uslyšíš v dálce něco jako houkání vlaku. Vlak? Tady? Jak by se sem dostal? Rychle ti teď běhají myšlenky, až tvá očka zavadí o něco železného o kus dál. Vypravíš se tím směrem a uvidíš, že tady končí koleje. No jo, dojde ti. To jsou koleje. Pak znovu uslyšíš houkání, ale je o dost blíž. Hned tě napadne, že vlak musí bez kolejí musí vykolejit a stalo by se neštěstí. Že on to tu někdo rozebral? Že ty hranoly tam jsou kolejnice a ty dřeva pražce! A že těmi tyčkami se to spojuje! Bystře jsi to vymyslel a ještě bystřeji začínáš teď skládat k sobě všechno tak dokonale, že za tebou vzniká krásné dílo. Stavíš rychle a jde ti to od ruky. Houkání se stále přibližuje. Najednou uvidíš o kus dál pokračování kolejí. Ještě o fous zrychlíš, až se ti povede propojit oba konce a spravit tak rozbořenou trať. Vláček projede kolem o něco později a ty jen slyšíš, jak vytrubuje:

"Děkuju, Filípku, děkuju...!" a v klidu si profrčí kolem.

Uf, to byla ale dřina, zasměješ se, ale jsi moc rád, jak jsi to zvládl. A co teprve čeká vedle? Jsi z toho celý nedočkavý. Z chodby vidíš, jak obraz žije. Je tam jakési městečko, takové středověké, jaké znáš spíše z pohádek. Vzadu je krásný rytířský hrad, v popředí tržnice, kde se hemží spousta lidí a prodávají se tam hrnce, sladké i slané pečivo, tamhle švec na rohu šije boty, tuhle zase paní prodává slepice. Pěkný mumraj tam je, švitoření a shon. Na takovém trhu jsi ještě nikdy nebyl, tak se rozhodneš i do tohoto obrazu vstoupit. Co se ale nestane! Jakmile uděláš prvních pár kroků, vše se přestane hýbat a rozsype se po podlaze obrazu. Všechny postavičky, zvířata i hrad jsou najednou malinkaté a z papíru. Co s tím? Tímhle přeci nemůžeš projít? Opodál uvidíš ležet lepidlo a nůžky. A hned víš, co máš dělat. Sice je tam těch postaviček spousta, ale ty bereš trpělivě jednu po druhé do ruky,
různě je přehýbáš a slepuješ, až vypadají jako živé. Stejně tak slepíš i celý hrad, jak ten byl těžký! Také stánky, zvířátka i prašnou cestu a vše poskládáš na zem tak, jak jsi to předtím viděl živé. Máš velkou radost z toho, že se ti i tahle práce podařila. Procházíš mezi stránkami a hraješ si na prodavače i zákazníka, mrkneš na hrad a ještě přilepíš maličkatou mrkvičku k papírovému koníkovi, aby si mohl chroustat.

Pak už se rozeběhneš zpátky do chodby - a jen vyskočíš, celé městečko znovu oživne. Ještě se ohlédneš, jak si koník pochutnal na mrkvičce - už je tu další obraz.

Létá tu po obloze spousta letadel všech možných druhů. Jsou sice malá, ale vypadají docela jako ta velká! Tuhle dvojplošník, tamhle stíhačka a dokonce i airbus, co dokáže převést přes oceán spoustu lidí! Další a další druhy poletují kolem a vrčí, jak je u letadel typické. Vstoupíš mezi ně a na zemi leží jedno letadlo úplně rozebrané. Je to takové to žluté, práškovací, jak se mu říká čmelák. Nevypadá rozbitě, takže asi nemělo nehodu. No jasně, vždyť to jsou součástky na složení! Zasměješ se a už se řítíš ke stroji.
Jenže - jak se takové letadlo skládá? To musí být velmi těžké! Začneš přemýšlet a najednou vidíš, jak začne blikat trup letadýlka a kousek dál jeho motůrek. Vezmeš do ruky motůrek, přiložíš ke trupu a ten sám od sebe krásně zapadne na své místo. Pak začne blikat jedno křídlo, druhé, podvozek a další a další součástky, že najednou zjišťuješ, jak je to snadné a letadýlko stále více vypadá letu-schopně. Nakonec zůstala jen vrtule. Zastrčíš ji do čumáku a stroj se okamžitě vznese na oblohu. Párkrát tě obkrouží, zamává křídly a vesele se přidá k poletování mezi ostatními. Zamáváš mu také a vykročíš do chodby.

Už už jsi byl natěšený na další okno, když v tom se chodba rozdvojovala.

"Kam dál?" ptáš se andílka.

"Domů, Filípku. Chodba tady končí, dál už jsou velmi velmi složité obrazy, které tě čekají příště. Dneska tam nemůžeme, je tam obrovská zima, tak moc velká, že bys tam hned umrzl. Jen si zkus tam strčit ruku do jedné z nich."

Jen ti stačí se přiblížit a mráz tě začne ohromně štípat. Ne, ruku tam raději ani nestrčíš a vracíš se zpátky k andílkovi. Zmrzlý už jsi jednou byl, o nic dalšího podobného nestojíš. V hlavě máš spoustu krásných myšlenek. Jé, to byla krásná chodba! Tolik zážitků a tolik věcí, co sis mohl
zkusit! Nejradši by ses otočil a šel tou chodbou zpátky a do každého z obrazů vstoupil znovu.
Ale andílek už tě nabádá k návratu domů.

"Filípku, je čas už jít," něžně tě pohladí po vláskách.

Vůbec se ti odtud nechce, ale pak ti dojde, že bez maminky, tatínka, sestřičky a kamarádů bys tu byl sám smutný, i s těmi zážitky.

"Tak jdeme," souhlasíš, než to však stihneš doříct, už jsi zpátky v pokojíčku.

"Kde jsme to vlastně byli? Já bych tam občas chtěl jít."

"Filípku, můžeš tam kdykoli a můžeš tam sám, beze mne, ač já jsem s tebou stále. Byli jsme ve světě tvořivosti, v
království tvého mozku, v tvé hlavičce. Chodili jsme chodbičkami tvé pravé mozkové polokoule. Všechny ty obrazy, nápady a činnosti tam jsou ukryty. Ale ty je nevidíš a nevnímáš, protože tahle ta část tvého mozku spinká, protože ji příliš nevyživuješ. Podobně jako jsi zamrzl nedávno celý, vzpomínáš? Zamrzlá je i tato chodba. Trošku. Ty další chodby s mnohem většími prožitky a tvůrčími nápady jsou zamrzlé zcela, jak jsi se přesvědčil.
Kdykoli budeš chtít, můžeš podobné zážitky mít i tady, stačí jen tu chodbu pomalu rozmrazovat. Můžeš stavět krásné hrady ze sněhu i hrát na klavír jako virtuóz. Můžeš stavět modely z papíru i vyrábět letadýlka. Možná se ti bude zdát, že to nezvládneš tak krásně napoprvé, jako v té chodbě, ale když začneš hned zkoušet a trénovat na snadných věcech, brzy začneš zvládat i velmi složité. A pak se ti začnou rozmrazovat i ty další složité obrazy.

Vždyť i velcí básníci začínali takovými krásnými malými básničkami, jako jsi vymyslel minule ty. Kdo myslíš, že sestrojil letadlo nebo parník? Kdo myslíš, že ti píše pohádky nebo vyrábí hrnečky z porcelánu? Jsou to lidé, kteří rádi tvoří a chtějí, aby tady po nich něco zůstalo, nejen vysezený důlek na židli. Jsou to lidé, kteří trénovali, učili se a pomalu tvořili, a teď do té své zážitkové chodby chodí každý den. A nepotřebují přitom nikam skutečně jít. Protože v ní žijí - i se svou rodinou a přáteli a se vším krásným okolo. Všechny krásné nápady, co teď dostaneš, jsou zamražené v těch chodbičkách v mozku. Když budeš chtít, můžeš tvořit a vymýšlet, na co teď stačíš, a tvé chodbičky se budou rozmrazovat a rozmrazovat tak, až se nakonec rozmrazí i ty největší a ty dokážeš opravdu obrovské věci pro sebe i společný svět svět, jak už jsem ti říkal minule. Ale nikdo jiný to za tebe udělat nemůže, stejně jako ty sám jsi musel složit básničku a vymýšlet slova, aby ses vysvobodil. Protože je to jen a jen tvůj mozek a na tobě záleží, zda-li chceš tvořit - a co stvoříš, to aby tu po tobě zůstalo pro ostatní, nebo budeš lelkovat a zamrzat, až mozek bude tak líný, že už ho nikdy nerozhýbeš a nikdy nevymyslíš nic, co bys vlastně vymyslet třeba chtěl. Nikdo tě do ničeho nemůže nutit, poručit si musíš jen ty sám."

"Takový svět bych tu chtěl mít také!" zasníš se.

"Tak můžeš začít hned. Udělej něco, co tu po tobě zůstane, když třeba odejdeš do školky. Je takových možností, co dělat, je tolik zážitků na světě! Podívej se dobře po pokojíčku a zkus něco vyrobit. Třeba garáž pro své auto. Z krabice od bot. Jednu stranu ustřihneš, dokreslíš střechu, můžeš vystřihnout i okno a je hotovo. A jak bude krásná. Přemýšlej, co bys chtěl vytvořit. Ostatní ti určitě rádi pomohou s tím, co by pro tebe bylo příliš těžké, protože tím to natrénuješ a okoukáš a příště už zvládneš sám.
Co uděláš s radostí, to se ti bude dařit. A o co krásnější je taková domácí Filípkova garáž, než nějaká drahá a kupovaná, co má doma každý druhý kluk! Další nápady jsou na tobě, Filípku. Na každém rohu se dá uskutečnit nápad. Ve školce i na hřišti, na pískovišti, doma nebo třeba na procházce. Sám uvidíš, jak tě ostatní budou chválit za to, co dovedeš. A až budeš docela velký muž, třeba také sestrojíš nějakého robota, co bude uklízet, nebo trampolínu, se kterou vyskočí lidé až na Měsíc. Vždyť jsme byli na návštěvě v tvé hlavičce, kde se tohle všechno skrývá. A kdo ví, co ještě ukrývají ty obrovsky zamrzlé chodbičky, kterých jsou tam ještě kilometry..."

Andílek se naposledy usměje, mrkne na tebe a se světlem zmizí, nechá tě tu se svými myšlenkami samotného. Najednou se ti počítač, ve které stojíš, zdá nudný. Vždyť je to pořád jenom nějaká hra - a když ho po hře vypnu, nic tu po mě nezůstane. Rozhlížíš se po svém pokojíčku a najednou vidíš spoustu věcí, se kterými se dá tak krásně tvořit. A spolu s tím úplně cítíš, jak se v tvém mozku pomalu cosi začíná rozehřívat...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama