5. meditace pro Filípka - Smrt

10. srpna 2012 v 8:48 | Lucka |  Meditace pro Filípka




Je klidný podvečer a ty jsi ve svém království hraček. Se kterou si budu teď hrát, říkáš si pro sebe a vybereš si panáčka z lega. Začneš ho rozmontovávat. Za chvilku je z něj jenom hromádka kostiček. Je ti divně. Před chvilkou to byl krásný robot, teď z něj není nic. Robot není. Rychle ho začneš skládat zase zpátky a když má najednou tělo, jednu ruku, druhou, nohu i hlavu, uleví se ti. Je opět na světě. To mrazení ale bylo zvláštní, když z robota byla jen hromádka barevných kostiček a vůbec nepřipomínal hezkou hračku. Ještě chvilku nad tím přemýšlíš, v tom se podvečer změní v den díky jasnému světlu, které se kolem tebe začíná zjevovat. Ty už víš, že brzy tu bude tvůj andílek Adam a velmi se na něj těšíš. A opravdu. Než bys řekl švec, už je tu!

"Ahoj Filípku," pozdraví tě andílek, ale jinak mlčí.

Divíš, se, takového ho neznáš.

"Ahoj Adámku, co se děje, že se nesměješ?" ptáš se.

"Já se směji pořád, jen tvá myšlenka byla vážnější než jindy, proto se na mě díváš i vážnějšíma
očima. Tak ti připadá, že se neusmívám. Trápíš se nad otázkou, co je po smrti, viď?"

"Jak to víš?" koukáš teď udiveně.

"Vím přeci vše, co víš ty. Znám každou tvou myšlenku a jsem pořád při tobě jako správný strážný anděl."

Pořád ti to připadá divné, že o tobě ví všechno a nic před ním neukryješ. Ale už si pomalu
začínáš zvykat. V ruce držíš svého robota a vzpomeneš si zase na tu rozmontovanou hromádku.

"Ukážeš mi, co je po smrti?"

"Povím ti nejprve příběh o říši mrtvých a živých. Pak se rozhodneš sám, jestli se podíváme
společně na to, co je po smrti a co smrt vlastně je, ano?"

Souhlasíš a Adámek se dá do vyprávění:

"Když se rozhlédneš kolem sebe, uvidíš bujný život. Tráva roste, květiny kvetou a voní, ptáčci
létají, kočka se vyvaluje na sluníčku, mravenci pochodují v dlouhých řadách k mraveništím, ty i kamarádi si spolu hrajete, běháte, smějete se. Můžeš jíst, zpívat, mazlit se s maminkou, laškovat s tatínkem, hrát si se sestřičkou. Přitom dýcháš a tluče ti srdce. Slyšel jsi někdy srdce bít? Zkus se k mamince přitisknout na hrudník a uslyšíš - buch buch, buch buch. To je symbol života u člověka. To všechno je život, ve kterém jsi, tato naše planeta Země je živá, je říší živých. Život se ale vyvíjí. Jako děti - maličké se narodí, pak rostou, až jsou z nich dospěláci. Pak jsou i staří lidé, které už žijí velmi dlouhý život, mají spoustu zážitků a zkušeností. Zvířátka stejně tak. Narodí se malé štěňátko, pak roste a za rok je z něj veliký hafan. Na konci toho všeho života čeká smrt, odchod do říše mrtvých. Když přijde smrt, odejde s ní všechno, co patří do říše mrtvých a ne do života. Člověk zemře a najednou si nemůže hrát, nemůže se smát, běhat. Často umírají staří lidé, protože jim jejich tělo doslouží, je příliš opotřebované a nefunguje pořádně. Mohou ale umírat i dospělí lidé a i děti, pokud je třeba potká nějaký ošklivý úraz nebo nemoc, na kterou jsou příliš slabí a jejich tělo to nezvládne. Říše mrtvých není zlá, ale nežije se v ní. Nesvítí tam sluníčko, nelétají ptáčci. Člověk nemá ruce, hlavu, vlasy ani nos. Je jen duší. Také tam neexistuje smích z radosti nad nějakým skutkem, nemůže se tam nic dát vyrobit ani nikoho potěšit. Také se dušičce nemůže nic stát, nemůže si odřít koleno, zkrátka nic z toho, co ty tady prožíváš každý den. Je to taková čekárna na další život. Jako když čekáš u paní doktorky v čekárně, než přijdeš na řadu a vybereš si nové tělo, nové rodiče a město, ve kterém budeš žít. Není tam nic, jen prázdno a další duše ostatních zemřelých, se kterými splyneš. Zároveň tam není dobro ani zlo.
Když jsi mrtvý, nemůžeš chodit, protože nemáš nohy. Nemůžeš jíst, protože nemáš tělo. Ani jíst
nepotřebuješ, protože není co živit. Jsi jen jako vzduch. Nemůžeš ani kreslit, ani se učit
novým věcem. Ani nemůžeš objímat sestřičku. Nic. Smrt nepatří do říše živých, proto třeba když plácneš mouchu, přestane ji tlouct srdíčko, vyprchá z ní život a samotné její tělíčko brzy uschne a rozpadne se. Stane se z něj hlína a prach. To samé se děje s člověkem, když zemře. Už neuslyšíš žádné buch buch, buch buch, protože srdíčko se zastavilo, plíce přestaly dýchat a duše odešla do říše mrtvých. Tělo zůstane bez života, bez energie. Je studené a brzy se začne rozpadat, aby se z něj také stala hlína. Nebo ho příbuzní nechají spálit a popel pak na památku uloží to takové jakoby široké vázy, do urny. Ta se uloží na hřbitov do hrobečku. Zde leží tak dlouho, dokud se o ně příbuzní starají. Občas jsou lidé na hrobeček zavzpomínat na to, jaké to bylo, když ten kamarád, sestřička či tatínek ještě žil. Mají ho pořád v hlavě, ale už nikdy se s ním nebude moci držet za ruce, jezdit na kole či zpívat písničky. Každý je ve své říši."

Chvilku je ticho a ty o všem přemýšlíš. Co je lepší - běhat nebo neběhat? Usmívat se, nebo
neusmívat? Mazlit se s maminkou, nebo být sám jen s cizími dušemi? Rozhlížíš se kolem a vidíš, jak krásné je moci žít a už víš, že chceš udělat všechno proto, abys žil co nejdéle a zároveň že chceš pomáhat ostatním, abyste společně měli život plný radosti, her, zábavy, smíchu a Lásky. Svět, kde je spousty hraček a kamarádů a kde společně můžete jezdit na výlety, chodit se koupat, či dupat v kalužích v bahně, když prší. Co v takové čekárně, kde je nuda? Andílek se znovu ozve:

"Tak co, Filípku, chceš se podívat na smrt a vypravit se za ní? Zvládneš to? Neboj, nic se ti nestane, budu celou tu dobu s tebou a nedopustím nic špatného. Zase se vrátíš sem, za hračkami a za rodinou."


Chviličku váháš, ale víš, že tvůj andílek tě nikdy nezklame, tak nakonec souhlasíš. Andílek tě pevně obejme a ty se najednou cítíš velice uvolněně a klidně, nemáš vůbec žádný strach a tvé tělo svítí jako sluníčko. Zatočíte se spolu dokola a ocitáte se v jedné místnosti, která má čtyři stěny.

"Adámku, kde to jsme?" zajímá tě.

"Tohle je komnata života a smrti, řídící středisko, kde se rozhoduje o tom, zda člověk
bude žít, nebo zemře a odejde do říše mrtvých."

Rozhlížíš se a prohlížíš si ty čtyři stěny. Na jedné stěně jedno veliké plátno, jako v kině. Na straně druhé je vytvarované veliké srdce, které buší známým buch buch, buch buch. Na třetí straně je obrovský budík. Má tvar půlkruhu a jediná jeho ručička ukazuje na jednoduchou stupnici. Na jedné straně půlkruhu je napsáno život, na druhé smrt. Ručička se pohybuje po stupnici přesně podle toho, zda-li je člověk blíže k životu či ke smrti. U života je připsáno číslo sto procent, u smrti nula procent. Ta čísla vyznačují, kolik má dotyčný ještě energie k životu. Když se ručička dotkne nuly, člověk umírá. Na čtvrté stěně visí hodiny, které měří čas života. Tikají velmi tiše a zastaví se až v okamžiku smrti.

"Kdo ovládá tu ručičku u budíku?"

"Ten, komu ta ručička patří a ještě další lidé, kteří se s ním znají. Když si někdo velmi přeje, aby tento človíček žil, přidává mu tím energii. Proto je dobré ostatním přát hodně zdraví a štěstí do života, protože je to veliký dárek - prodlužuje a zlepšuje se mu tím život."

"Aha, to je jako když se přeje při narozeninách, že jo?"

"Třeba. Ale musí to být vždy od srdíčka a upřímné, ne jen odříkaná fráze, aby se neřeklo."

"A co se stane s touto místností, když člověk umře?"

"Nic. Zůstane tak, jak je. Uzamkne se pevně pro život příští - a když se duše rozhodne znovu narodit a být miminkem, hodiny začnou odbíjet nový čas a ručička se postaví na sto procent. A tak pořád dokola, dál a dál..."

"A na co je to plátno? Tam se promítají filmy?"

"Film života. Je to jako kdyby tě někdo natáčel od chvilky, kdy se narodíš - a probíhá tam celý tvůj život až do smrti."

"A tohle je čí komora? A proč se nepromítá?"

"Jednoho chlapečka, jmenuje se Jakoubek. Je stejně starý jako ty. Promítá se stále, jen ty to nevidíš. Lidé toto většinou nemohou vidět, protože mají oči jen pro vlastní život a vlastní plátno a přehlížejí život těch druhých. Když si budeš moc přát vidět, co se děje zrovna teď v Jakoubkově životě, uvidíš to."

Usadíte se na zem a ty koukáš na andílka, jak pozoruje plátno opravdu jako kdyby ně něm běžel film. Zkusíš to tedy také a zatoužíš se podívat do Jakoubkova života. A najednou se ti to podaří. Zvuk sice slyšíš slabě, protože ho přehlušuje silně tlukoucí srdce na vedlejší stěně, ale obraz vidíš úplně zřetelně. Na plátně spatříš Jakoubka i s jeho rodinou, jak jsou kdesi na výletě. Je zrovna po dešti, ale sluníčko hezky svítí. Jakoubek má u sebe ještě mladší sestřičku, staršího brášku. všichni vesele pobíhají po louce, až se přiblíží k okraji, kde je hluboká rokle. Maminka s tatínkem upozorňují na to, že děti k rokli nemají vůbec chodit. Sice je tam zábradlí, ale za mokra hrozí uklouznutí nohy a pád dolů. A jestli se chtějí podívat z výšky, že si raději pak vylezou na nedalekou rozhlednu, která je bezpečná.
Jakoubek ale nic nedbá nebezpečí běží k zábradlí, aby se podíval na ten výhled dolů. Maminka s tatínkem určitě přehání, říkají to jen tak, myslí si Kubík. To je panečku hloubka, vykřikne, když se dívá dolů. Maminka s tatínkem jsou ještě daleko, ale utíkají za ním a křičí:

"Kubo, okamžitě pojď odtamtud pryč, je to nebezpečné, mohl bys spadnout!"

Jenže Kubík místo poslechnutí vyleze na zábradlí, aby ještě lépe viděl. V tom mu skutečně uklouzne noha po mokré tyči, převalí se přes okraj a padá dolů, ani vykřiknout nestihne. Zato maminka s tatínkem křičí:

"Ne, ne, a Kubóó!" jenže už mu pomoci nemohou.

Kuba padá dolů a najednou kolem něj začnou kroužit dvě bytosti. Jedna jen pozoruje. Je taková zvláštní, skoro průsvitná, nezasahuje. Druhá vypadá velmi podobně jako andílek Adam, jen je
trošku jiný a vyzařuje jiné světlo. Andílek se snaží co nejvíce zabrzdit Kubíčkův pád, jenže úplně zabránit mu nemůže. Pak jedním velkým mocným fouknutím změní trošku směr jeho pádu tak, že chlapec spadne na skalní plošinu, neletí až úplně dolů, do hloubky. Kuba se rozplácne na plošince a vůbec se nehýbe. Vypadá tak trošku, jako by spal. Ale nespí. V tom se začne něco dít. V místnosti se srdíčko hodně zpomalí a ručička na budíku prudce klesne k číslu deset. Andílek na plátně hladí Kubíčka po vlasech a pevně ho objímá, zatímco už na místo dorazili záchranáři. Pomalu slaňují dolů k tělíčku. Najednou se z tělíčka začne zvedat obláček oslnivě bíléo světla, co vystoupá nad hrudník. S tělem je spojeno nádhernými stříbrnými nitěmi, co dohromady tvoří pevné provázky a jakoby ukotvují světlo v těle. Koukáš na to s otevřenou pusou, protože nikdy jsi nic podobného neviděl a o ničem takovém neslyšel.

"To světýlko je duše, ja jsem o ní prvně mluvil," ozve se Adámek. Sídlí v každém z nás, hned u srdce. Když člověk umírá, duše fyzické tělo opouší, aby se odebrala do říše mrtvých."

K tomu světlu se teď přiblíží druhá bytost, která doposud vše jen pozorovala. Nastal její čas.
"Kubíku, já jsem víla smrt a budu tě nyní doprovázet do říše mrtvých, abys nezabloudil,"
promluví tiše. Také andílek opustí tělo se připojí k bílému kulatému světlu. Zároveň sáhne pod svá křídla, odkud vyloví zlatý klíč, tak nádherný, jaký může být ten nejkrásnější a nejblyštivější zlatý poklad. Drží ho v obou rukách a pevně svírá.

Záchranáři zatím vyzvedávají Jakoubkovo tělo z plošiny, vkládají na nosítka, vytahují nad propast a už ho odváží s houkáním sanitka. Bílé světlo je stále spojeno s tělem stříbrnými provázky, co se natahují asi jako když pavouček snová na své pavučinové niti. A ač se duše od těla vzdaluje, neopouští ho. Kubík stále žije a lékaři právě bojují o to, aby zůstal v říši živých, na Zemi. Zachraňují jeho fyzické tělíčko, které je pádem hodně rozbité. Bílé kulaté světlo najednou nabyde podoby Kubíka a je stále více oslňujícím světlem, jakým jsou všechny duše. Kubíčkovo tělo teď leží na operačním sále, kde se právě zastavilo jeho srdíčko a dech. Lékaři pozorně pracují, zkouší elektřinou znovu srdíčku dodat jeho rytmus a plicím hodně vzduchu, bez něhož nemohou ani ostatní orgány fungovat. Nemocniční monitory, na které je jeho tělo připojeno, teď zuřivě blikají a pískají.
Jakoubek ale nic z toho nevnímá. Nic ho nebolí, protože je duší a právě se dívá víle Smrti do očí.
"Kubíku, nevážil jsi si života, zbytečně riskoval, neposlouchal jsi rodiče ani svůj instinkt, který tě varoval před nebezpečím a přitom jsi moc ublížil svému tělu a také těm, kteří tě mají rádi," promlouvá víla Smrt.

"Maminka teď dole pláče, vidíš jí. Jak se s tatínkem objímají a sourozencům je smutno? Nikdo se neusmívá. Vidíšsvé tělíčko, jak je velmi rozbité a jak z něj teče krev?
Kubík by se chtěl vrátit do těla a jít k rodičům, ale cítí, že to nejde. Dole je moc bolesti, aby ji mohl ustát. Musí zůstat tady, čekat a rozhodnout se.

Kubíku, musíš se rozhodnout. Buď půjdeme spolu do čekárny, do říše mrtvých a maminku už neuvidíš, stejně taky tatínka, sestřičku, bratříčka. Doma na Tebe čeká pejsek Nero, viď? Už ho nepohladíš, neolíže ti obličej. Podívej se znovu tam dolů, na své tělo. Je celé přelámané, krvavé, rozbité. Ty teď nic necítíš, protože jsi jen duší, co nic nebolí."
Smrt se na chviličku od mlčí, pak mávne paží a objeví se před ní taková spirála, co vypadá, že vede do nekonečna. Skrz ni je vidět do říše mrtvých. "Nebo půjdeme tudy. Nic tam nebolí a budeš tam nekonečně svobodní. Nic neucítíš. Negunguje tam čas, nezestárneš. Budeš jen duší, kterou jsi byl před na rozením. Splyneš s ostatními a budeš nekonečně milován."

Ručička budíku na stěně se přiblížila k pěti procentům. Víla smrt vytáhne stříbrné nůžky, stejně stříbrné, jako jsou ty provázky, co spojují duši s tělem. Přiloží je k provázkům a dál promlouvá:

"Ještě stále máš možnost se rozhodnout. Lékaři boj zatím nezvdali a tělíčko zatím také funguje. Když se teď vrátíš do svého těla, budeš dlouho v
nemocnici, ale budeš zase moci být blízko maminky. Za svou nepozornost ale zaplatíš velkou bolestí, která tě v nemocnici čeká. Nic tak bolavého jsi dosud nezažil. Dlouho se budeš léčit, zameškáš školu a už nikdy nebudeš moci běhat, protože ti uříznou nožičku, ta je moc poškozená.
Budeš na vozíku pro invalidy a nikdy si už nezahraješ fotbal s klukama."
Do toho rozhovoru vstoupí andílek, který Kubíčka ujišťuje:

"Ale i tak budeš pánem svého světa a života, když budeš mít pevnou vůli, vše překonáš."

"Ano, bude to těžké všechno překonat, ale můžeš to dokázat. Rozmysli se rychle. Dokud lékaři nevzdají pokusy o vrácení tě do života, dokud maminka s tatínkem doufají, modlí se a přidávají ti energii, žiješ. Až ručka klesne k nule, půjdeme spolu do čekárny. Zbude po tobě jen obrázky na fotkách v albech, hrobeček na hřbitově a hluboká rána v srdci maminky i tatínka."

Kubíkova duše je velmi smutná z toho, jak to dopadlo. Jak si myslel, že se nemůže nic stát! Vždyť přeci v hrách na počítači se dá hrát znovu, i když se tam umře! A v strašidelných filmech mohou normálně mrtví běhat a nic se neděje! Jak to, že to takhle nefunguje? Víla smrt zná tuhle bolest a tenhle údiv, každý den se s ním po celém světě setkává, zvláště u dětí. Je to to nejsmutnější, co může být. Ručička v místnosti se přiblížila k jedničce.

"Život není hra, Kubíku," promlouvá dál Smrt. "Máš jenom jeden pokus. Sám ses o tom právě teď přesvědčil. Lidé se bojí smrti, bojí se mne, proto si vymýšlejí historky, že i po smrti se dá žít mezi živými. Třeba jako zombie nebo kostlivci. Ale není to pravda. Mrtví jsou mrtví a živí jsou živí a jejich království zůstávají oddělené. Je to stejné, jako kdybys chtěl zároveň bruslit na ledu a koupat se ve vodě, jako kdyby mělo v parném létě sněžit, jako kdyby byla noc a den zároveň. Život a smrt jsou protiklady, proto nemohou existovat najednou, tak to bylo stvořeno. A když přestřihnu stříbrný provázek, přejdeš z jedné říše do druhé. Nebolí to, ale je to nevratné. Lidé mají strach, protože se děsí toho, že budou odděleni navždycky od svých přátel a příbuzných, maminky že neuvidí své děti a děti své maminky. Proto jsem nazývána zlou. Za svůj život a i za svou smrt je ale zodpovědný každý člověk sám. Já jsme jen průvodkyní duše do čekárny, aby nezabloudila. Tam ji opustím. Strážný andíěl mi odevzdá klíč života, kterým uzamknu komnatu. To je smrt. Pak už budeš jen nekonečně plynout.Nyní se už ale musíš rozhodnout. Žít a čelit své nepozornosti a neposlušnosti v bolavém těle, nebo zemřít a jít skrze spirálu. Až přestřihnu tento stříbrný provázek, nebude cesty zpět."

Kubík se dívá střídavě dolů na své tělo a do spirály. Líbí se mu lehkost duše i to, že necítí bolest a strach, dokonce může létat. Je tak volný... Ale když zahlédne slzy maminky a představí si, co chtěl všechno ještě v životě dokázat a že už nebude moci, rozhodne se.

"Chci zpátky k mamince!" vykřikne Kubík, ale jen silou myšlenky, neboť duše nemá hlas, nemůže mluvit.

Víla Smrt se zatočí kolem dušičky Kubíka a stáhne pryč své nůžky.

"Žij více pozorně, Kubíčku, ať jsi dlouho živ a ať se potkáme až za spousty a spousty let, až budeš
hodně starý děda. Záleží na tobě, na tvé pozornosti a poslušnosti... Dneska chybělo málo - a nebýt
tvého andílka, neměl bys šanci na výběr, protože tvé tělo by bylo tak zničené, že by se v něm žít nedalo a provázky by musely být přestřihnuty... Pa, Kubíčku... "

Smrt se rozplynula a zmizela. Andílek uložil klíč zpět pod křídla, vrátil se k pošramocenému tělu, ke kterému se přivinul a začal ho opečovávat, aby se rychleji hojilo. Kubova dušička pomalu klesala dolů, do těla, stříbrný provázek se zkracoval, až se to nádherné bílé světlo dotklo srdce. Buch buch, ozvalo se z hrudníčku Jakuba. Ručička v místnosti se z jedničky přesunula na desítku a přístroje v nemocnici ukázaly, že Jakoubek znovu dýchá. Jakoubkova dušička ale stále ještě nebyla zcela v těle. Bylo by to moc bolavé. Jakoubek zůstával v kómatu a chystal se na spoustu operací, co už pro něj dobří lidé v bílých pláštích vymýšleli, aby mu co nejvíce pomohli.

Po několika hodinách se maminka s tatínkem se zaradovali, neboť se dozvěděli o Jakoubkově bojovnosti.Teď už to byl pláč radosti. Kubíček tentokrát přežil.


Film se pomalu rozplývá a plátno je opět němé. Celý se z toho zážitku třeseš, že ani mluvit nemůžeš. Bylo to tak jako opravdové!

"Ale ono to bylo opravdové, Filípku", ozve se tvůj andílek, který ti opět čte myšlenky.

Přesně takhle se to teď Jakoubkovi stalo. Pro Jakoubka to byl jen mžik, jen jeden rozhovor se smrtí, a na Zemi to trvalo tolik hodin, než se o všem rozhodlo. Až se probudí, nic si nebude pamatovat. Nebo možná jen sen o jakési víle a možná o svém andílkovi. Čeká ho teď velmi těžký život. A vidíš to. Amputují mu nožičku a ještě skoro rok
bude v nemocnici, aby se úplně uzdravil. Tolik smutku ho čeká - a jen pro jednu chvilku nepozornosti a kvůli tomu, že nevěřil, že by se mu mohlo něco stát. Že se dívá spíše na hloupé filmy a hraje podivné hry, kterým věří více, než mamince s tatínkem a svému vlastnímu instinktu a pudu sebezáchovy. Potrestal se sám. Potkal se se smrtí, ale bude žít. Také mu to ale hodně přinese, hlavně to, že si svého života už navždy bude velmi vážit a bude vděčný za každý kousek radosti. Vidíš, jeho hodiny tikají stále dál a dál a ručička se pomalu zvedá zpátky ke stu procentům, už je u patnáctky. Kubíček to dokáže i přes tohle kruté ponaučení. A teď se podíváme do tvé komůrky, ano?"

"A nestane se mi něco podobného?" ptáš se. Stále jsi z toho celý nesvůj. Tolik je ti přeci Kubík podobný...

"Zatím jsme tady spolu a nic se ti nestane", ujišťuje tě Adam, "tvůj klíč života mám stále pevně ve svém srdci pod křídly. Jen ti chci něco ukázat."

Andílek tě znovu pevně obejme, zatočíte se a už jste v nachlup stejné místnosti jako byla ta Jakoubkova. Jen to plátno vidíš hned a spatříš na něm svůj pokoj.

"Jé, to jsem já!" Vykřikneš. "Držím robota a koukám na něj!"

"Ano. Také to přesně teď děláš. Jen medituješ, přemýšlíš, a proto můžeš být tady se mnou a vidět ty věci, které ti ukazuji. Kdybys to nedokázal nebo se soustředil na něco jiného, nebylo by to možné."
Líbí se ti to a zcela se uklidníš. Posadíte se zase na koberec, andílek tě chytne za ruku.

"Teď si vzpomeň na tu událost, jak jste šli tuhle s maminkou od pana doktora, jak se ti dívá na mozek. Měl jsi s sebou podobného robota od tety Lenky, vzpomínáš si?"

"Jo!"

"Vrátíme se teď spolu do té situace, jak ti na zastávce tramvaje upadla nožička z robota pod tramvaj."
Začneš vzpomínat a najednou vidíš všechno na plátně úplně živě. Šalina zastavila, robot se rozsypal a nožička spadla pod kola. Na tom plátně zcela jasně vidíš, jak jsi pod ta kola skočil také. Když se tam tak vidíš, najednou tě popadne velká úzkost, co se mohlo stát. Spatříš i, že ručička energie na stěně života spadla docela hluboko. Na plátně se objevila víla Smrt a začala kroužit kolem zastávky,
čekala, co bude. V tu chvíli se zjevil ale i andílek Adam a přidržel tramvaj, aby se nemohla rozjet. Pohotová maminka tě najednou zatáhla dovnitř tramvaje. Andílek i víla zmizeli, slyšel jsi jen vlastní pláč a nářek nad ztracenou nožičkou a viděl maminčin vyděšený výraz. Byl tolik podobný mamince Jakoubka, až se ti z toho udělalo špatně.

"Filípku," promlouvá na tebe tiše Adam a film se vrátí zpět k obrazu, jak sedíš doma na koberci.

"Já jsem tam mohl umřít?" ptáš se tiše Adámka a trošku se třeseš.

"Ano. Víla Smrt už kroužila, viděl jsi ji. A to všechno kvůli hračce, kterých máš spousty. Hračka se dá koupit nová, oproti životu, který ne. Hračka má cenu jenom peněžní, ale zato život je nevyčíslitelně drahý. Jen se schválně zeptej maminky, jak jsi jí drahý. Nebo za kolik korunek by tě prodala. Dnešní výlet pro tebe byl hodně náročný a hodně ses v něm naučil. Vrátíme se teď společně domů..." Souhlasíš. Ještě se naposledy rozhlédneš po své místnosti a vidíš ručičku energie, jak ukazuje skoro ke stu procentům. Velmi tě to uklidní, stejně jako objetí andílka, který tě odnáší do tvého pokojíčku. Ale ještě chvilku s tebou chvíli zůstává, než odletí.

"Tak co ti tenhle meditační výlet dal, Filípku?" ptá se tě andílek. Už zase se krásně směje.

"Že smrt nebolí, není špatná, ale žít je daleko lepší a já chci žít hodně dlouho a mít zdravé tělo!"

"Když na sebe budeš dávat pozor a nebudeš riskovat, třeba skákat pod auta a tramvaje, budeš pozorný a poslouchat, co ti ostatní moudře radí z vlastních zkušeností, tak budeš žít hodně dlouho. A když zároveň budeš pomáhat ostatním, aby měli svůj život krásný a veselý, budeš vděčný a radovat se, že smíš žít, hrát si, běhat a všechno to, co můžeš dělat, tak na tebe nemoc bude krátká a smrt se ti zdaleka vyhne."

Chviličku se na sebe s andílkem koukáte a ty v jeho očích poznáš, že dneska ses stal zase o kus moudřejším člověkem. Poděkuješ mu za to všechno a jsi rád, že ho máš. Adam pak za víru krásného světla pomalu odlétá a ty vykoukneš z okna, jak tam v podvečeru svobodně létají ptáci, bzučí včela a po ulici se prochází lidé. Tohle je krásný život, krásná říše živých, ve které se ti velmi líbí. Budeš svůj život opatrovat, co nejvíce to půjde, stejně jako budeš skvělým učitelem a ochráncem pro Moničku, které půjdeš nyní jako zkušenější člověk příkladem a nikdy nedopustíš aby se tobě nebo jí něco ošklivého stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama