2. meditace pro Moničku ( Víly)

5. srpna 2012 v 10:12 | Lucka |  Meditace pro Moničku





Venku je krásné počasí a tak vyrazíte s maminkou do přírody projít se. Tolik se těšíš, kolik zase uvidíš motýlů, myšiček a hlavně kolik kolem pokvete kytiček! To bude nádhera! Přicházíte na krásnou louku - přesně takovou, jakou jsi si představovala. Rozběhneš se po trávě a začneš se věnovat své oblíbené činnosti - trhání kytiček. Mamince se to sice příliš nelíbí, ale ty stejně tvoříš nádhernou kytici plnou barevných kvítků. Pampeliška, krásně žluťoučká, tu zase modrá pomněnka. Jé a tamhle petrklíče a vlčí máky! No a do toho ještě šeřík, to je barev, víc než na duze. Samou radostí tancuješ, točíš se dokola tak rychle, až upadneš a zůstaneš ležet. Louka se s tebou však točí dál a ze všech těch krásných barev je je jedna šmouha na nebi. Kytičky se ti rozsypou po louce, ale ty je posbírat nemůžeš, protože se stále točíš. Když se zastavíš, vidíš před sebou svého andílka Petříka.

"Jé, ahoj andílku!" vykřikneš radostí. Ani si nevšimneš, že maminka zmizela.

"Ahoj Moničko, jsem moc ráda, že jsi mě zavolala."

"Ale já jsem tě nevolala," protestuješ.

"Přímo pusinkou ne, ale v hlavě, v podvědomí jsi na mě myslela. A to úplně stačí. Vím, jak jsi
hodná holčička, a proto ti tohle nedalo klidné svědomí."

"A co tohle?"

"No tahle kytičková spoušť. Přeci víš, že každá kytička je živá."

"To vím!"

"No a každou kytičku bolí, když se jí kus utrhne. Jenže nemá pusu ani hlasivky, takže to nemůže říci nahlas. Slyšet to může jen člověk, který poslouchá srdcem. Podívej se, něco ti ukážu,"

Andílek mávne svou čarovnou hůlkou, co nosí pořád při sobě, a na zemi se objeví dvě věci. Jedny brýle a jedny sluchátka. Obojí docela obyčejné.

"Nasaď si ty brýle, Moničko, a dobře se rozhlédni," podá ti je andílek.

Opatrně si je prohlížíš a pak to přeci jen zkusíš. A jé, tolik se toho teď najednou objevilo před tebou, co jsi předtím neviděla! Údivem ti spadla brada. Vidíš, jak u každé rostlinky poletuje krásná barevná víla a má průhledná éterická křidýlka. A také vidíš, jak ty rostlinky hladí, opečovávají je a stráží před vším, kdo by jim chtěl ublížit. Podobné víly, jen jen trošku s jinými křídly, mají i zvířátka, co žijí na louce. Tamhle muška má u sebe docela malinkatou vílu, kdežto poštolka, co sedí na stromě, má vílu o mnoho větší. A mravenci je mají docela miniaturní. A k tomu všemu sem tam někde se objeví zvláštní stvoření. Tamhleten zelený fousáč vypadá jako skřítek! a co je tamhleta průsvitná postavička? Zeptáš se na to andílka.

"To jsou elementálové, Moničko. Strážci země a vzduchu. Ještě existují vody a ohně, ale ty tu nejsou, protože tu není ani voda, ani oheň. Kdyby ale začalo pršet nebo tu někdo rozdělal táborák, viděla bys i je. Příliš se neukazují, ale stráží své říše, aby vše dokonale fungovalo. Abychom mohli chodit pevně po zemi, aby vždy včas zapršelo, abychom mohli dýchat vzduch a když je potřeba, tak aby oheň spálil vše nepotřebné, co už se přírodě nehodí." Tolik krásy kolem bylo - a teď je jí ještě víc! Úplně se z toho radostí rozplýváš.
"A to není všechno, Moničko. Nasaď si ještě sluchátka," řekne andílek.

S radostí si sluchátka nasadíš, ale to, co uslyšíš, tě příliš nepotěší. Kolem tebe se ozývá smutná písnička a sem tam i tichý pláč. Najednou už ti není tak úsměvně. Navíc vidíš, jak opodál chytne
vlaštovka mušku a spolkne ji. Vlaštovka pokračuje dál i se svou vílou, ale víla mušky se zastavila a
pomalu se rozpustila ve vzduchu, až vůbec nebyla. Tohle se ti ale vůbec nelíbilo a je ti z toho smutno. sklopíš hlavu a vidíš rozsypané rostlinky kolem, které jsi natrhala. Víly kolem nich smutně poletují a snaží se je hladit a foukat jim ránu, ale nepomáhá to. Na to jsou příliš slabé. Pak se rozletí
za zbytkem rostlinky a létají okolo nich tak rychle, že je obalí světelnou bublinou, aby to rostlinku příliš nebolelo. Slyšíš ještě tiché špitání rostlinek, jak je pobolívá stonek, pak už strhneš brýle i sluchátka a zahodíš je.

"Vždyť to přeci nemůže být pravda, když to není vidět i bez brýlí!" Křikneš.

"Tohle je pravda, Moničko. Takhle funguje zákon přírody. Když zemře rostlinka nebo zvířátko, její víla se rozplyne a nic už to nemůže vrátit zpátky. Ale musí tomu tak být. Protože rostlinky i živočichové potřebují jíst a pít a aby se udržela rovnováha na Zemi, tak aby se nová zvířátka a rostlinky mohly rodit, musí zase jiné zemřít. Ty ale můžeš přírodě a celé planetě hodně pomáhat.
víš jak?"

"Ne," říkáš smutně, protože ti smutno trošku je.

"Znáš jistě kouzelná slovíčka, Moničko. Když něco dostaneš, tak řekneš hezky nahlas děkuji. Je to tak?"

"Ano."

"Příroda nám dává všechno zadarmo, ale málokdo jí umí poděkovat. Lidé ubližují přírodě. Zbytečně kácí lesy, zbytečně všude jezdí autem a hodně plýtvají vodou. Pak je příroda nešťastná a všechny víly s ní. Pak lidé mají nedostatek vody a žízeň, dýchají špinavý vzduch a jsou nemocní. To je za to, že přírodě ubližují. Ty jsi však velmi šikovná holčička a díky tomu, že jsi se dnes mohla podívat přes kouzelné brýle už budeš vědět, že přírodě se nemá zbytečně ubližovat, protože jí to bolí. Každá rostlinka moc ráda obětuje svůj život, když ti bude moci zaplnit žaludek, abys neměla hlad. Každý bylinka ti ráda dá část třeba svého listu, když tě bolí v krku. Ale žádná rostlinka není ráda, když se jí ubližuje jen tak pro rozmar. Krása na louce je tu pro všechny, doma ve váze sama vidíš, jak postupně chřadnou až seschnou a vyhodí se. Na louce si k rostlinkám můžeš přivonět znovu a znovu, pohladit je, potěšit se jejich krásou a nechat je, ať o ně dál víly s radostí pečují. Rostlinky budou šťastné a ty budeš vědět, že jsi udělala hodně dobrou věc pro přírodu a tím i pro lidi. A když už nějakou rostlinku budeš chtít utrhnout, zkus se nejprve zeptat její víly, jestli smíš. Poděkuj jí za to, že pro tebe obětovala svůj život - a využij ji tak, aby nebyla utržena zbytečně. Třeba ředkvička na chleba nebo hříbek v lese na smaženici. A hele, tamhle je ještě šípek na stromě, co si takhle dát kousek a vyzkoušet si to?"

Ponouká andílek a ukazuje na zahozené brýle a sluchátka. Nechce se ti teď vůbec nic trhat, když všechno tohle víš, ale když andílek říká, že to bude dobré, tak to přeci jen zkusíš.

"Šípku, šípku, smím si tě utrhnout?" ptáš se už s brýlemi a sluchátky. víla se kolem tebe radostně zatočí pohladí šípek a stáhne se pryč. Ty poznáš, že souhlasí.

"Děkuji ti, šípku!" řekneš tiše utrhneš červenou bambulku.

"Nemáš zač, Moničko. Přijď klidně zas!" ozve se radostně od keře.
To za keřík líbezně promluvila víla. S radostí okoušeš sladký šípek a víš jistě, že takhle dobrý ještě nikdy nebyl. Jistě to bude tím, že jsi o něj poprosila. Najednou už víš, že příroda je sice mocná, ale ubližuje jen těm, kdo ubližují jí. A od této chvíle budeš vědět, že rostlinky se zbytečně nemají trhat - a upozorníš na to každého, kdo by to chtěl dělat. S úsměvem si od tebe andílek bere sluchátka i brýle a nechá je zmizet.

"Moničko, zapamatuj si ještě jednu věc. Víly se nikam neztrácejí, jsou tu pořád, i když je lidé nevidí. Nevidí je, protože se nedívají srdcem. Když to budeš zkoušet a budeš mít rostlinky moc ráda, čase je uvidíš i bez brýlí. A až se tak stane, poznáš, že tě příroda miluje a vždy tě bude chránit."

S těmi slovy andílek roztočí zase celou louku a ty se ocitáš v houfu rozsypaných natrhaných kytiček. Opatrně je posbíráš a špitneš k nim:

"Promiňte."

Pak se rozhlédneš ještě kolem a už víš, že nikdy žádnou z nich jen tak pro krásu neutrhneš. A v tom se ti zazdálo, jakoby tamhle u té vysoké divizny cosi zvláštního zamávalo svými éterickými křídly... Že by to byla víla? Těžko říci. Jistě to ví jen tvé srdíčko...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama