3. meditace pro Filípka - Empatie

18. července 2012 v 22:32 | Lucka |  Meditace pro Filípka




Na obloze se zatáhlo a sluníčko překryly mraky. Máš špatnou náladu a pocit, že si tě nikdo nevšímá a neposlouchá tě. Jsi naštvaný, a ještě více tě štve, že sestřička Monička má zrovna náladu dobrou, vesele skotačí a sem tam se na tebe poťouchle podívá. To přeci není fér! Jdeš a nedbale do Moničky strčíš. Tumáš! Šťouchneš do ní tak silně, až upadne a rozpláče se. To jsi chtěl a jsi spokojený. Ale přeci jen ti není úplně dobře, moc to nepomohlo. Najednou tě navíc začne svědět celé tělo. Chceš, aby to přestalo, ale nepřestává - a ty jsi stále více a více naštvaný. Jdeš a kopneš do krásného hradu, co postavila sestřička z kostek. Monička se rozpláče ještě víc. Trošku tě to uklidní, ale tělo svědí o to víc, nepřestává, svědí už tak moc, že máš pocit, jako by ti po kůži běhalo tisíc mravenců.

"Pomóc," začneš křičet! "Celý se uškrábu a usvědím až k smrti!"

Jak už to znáš, objeví se známé světlo a z něho vystoupí tvůj strážný anděl Adámek.

"Copak je, Filípku, co se ti to děje? Proč sebou tak šiješ?"

"Protože to svědí, pomoz mi od toho, prosím!" křičíš a skoro pláčeš, jak je to nepříjemné.

"A víš, proč to svědí?"

"Ne!"

"Říká se tomu svědomí a ukazuje na to, že jsi provedl něco z hloupé zlosti, ale ve skutečnosti
jsi dobrý a správný kluk a provést jsi to nechtěl. Tak se teď v tobě pere ta zlost s tím dobrým,
a tebe to svědí a ničí."

"A jak se toho můžu zbavit, co mám dělat?"

"Svědomí se nemůžeš zbavit, to nejde. Jako každý člověk má duši, tak svědomí je vlastnost té duše. Je to jako varovná kontrolka v autě - když dochází benzín, tak zabliká. Je to takové upozornění člověčího nitra, aby se člověk choval na základě toho, co skutečně cítí v srdci. A podle toho pozná, co je správné. Když jedná proti vlastnímu svědomí, tak to se ozve a upozorní, že to není zrovna nejlepší cesta.
Jedna možnost, jak to zastavit, existuje - že se omluvíš za to, co bylo proti tvému svědomí,tedy za to, co nebylo hezké a od srdíčka, ale jen z hloupého rozmaru a nálady vykonané. Pak vše přestane svědět a bude ti zase dobře. Neudělal jsi něco proti svému svědomí, třeba před chvilkou?"

Ani nemusíš dlouho přemýšlet.

"A pomůže, když pohladím Moničku a pomůžu jí zase postavit ten hrad?"

"Můžeš to zkusit."

Překonal jsi svědění, šel za Moničkou, pohladil ji po vláskách a řekl jí, že tě to mrzí. To byla úleva, jak svědění skoro zmizelo. Už jsi se nemusel ani skoro škrábat. Bylo ti hned lépe. Pak jste společně s Moničkou začali stavět hrad a hezky se u toho bavili, až jsi zpozoroval, že svědění je nadobro pryč a nezůstaly po něm žádné stopy. To byla krása. A jak se ti hned chtělo smát!

"Tak co, pomohlo to, Filípku?" zeptal se Adam.

"Ano, to je krása, děkuju!"

"Vyléčil jsi se sám svým dobrým činem, které má svědomí rádo. Vyrušil jsi zlobu, co ti není ve skutečnosti vlastní, a tak se duše nemusela s ničím prát. Až zase někdy budeš dělat něco, co bude proti tvému svědomí, začne tě ihned svědět. Poznáš tak, že to asi nebude příliš hezké a od srdíčka. Vždy se to ale dá napravit, jak jsi se přesvědčil. Nejlepší je ale vůbec svědomí nepokoušet a rovnou se rozmyslet, předem, zda-li nebude nejlepší nepošťuchovat a neubližovat. Zeptat se svého srdíčka a to ti vždycky správě poradí. Pak vůbec svědění nezačne a dušičce bude dobře, stejně tak Moničce a ostatním. A mimochodem - podívej, jak jsi byl rozmrzelý. Zlobení se na druhé ti ublížilo, ale když jsi naopak pomáhal, nálada se ti úplně sama spravila. Není to krásné?"

Andílek zamával křídly a zmizel spolu se svým krásným světlem, jak už to měl ve zvyku. Světlo sláblo a sláblo, až bylo pryč zcela. V tom jsi se s cuknutím probudil a překvapivě vykřikl:

"Vždyť to byl jen sen! Je ráno a já vstávám do školky! To byl tedy podivný sen..."

Ale den začíná nějak podobně, skoro jako v tom snu. Na obloze se zatáhlo a sluníčko překryly mraky. Máš špatnou náladu a pocit, že si tě nikdo nevšímá a neposlouchá tě. Jsi naštvaný a ještě více tě štve, že Monička má zrovna náladu dobrou a zase tak holčičkovsky pošťuchuje. Sen máš pořád před očima, nedá ti chvilku pokoj, a máš nutkání si vše vyzkoušet. Opravdu to tak svědí? Tak stejně jako v tom snu jdeš a povalíš Moničku, která se rozpláče. A ono nic. Nic nesvědí! Tak jdeš a rozkopneš i postavený hrad. Opět nic nesvědí. Máš z toho takovou divnou radost, přitom ale i slabost. Zvláštně se ti začne motat hlava. Je ti najednou špatně, zamotáš se a upadneš na podlahu. Před očima se objeví tma, protože jsi omdlel. Chviličku ležíš na podlaze a nevíš o světě. Když se znovu začneš probírat, velice se ulekneš. Sedíš uprostřed obrovské místnosti a všude kolem tebe jsou po stěnách, na podlaze i na stropě přilepená zrcadla. Různě velká, široká, dlouhá. Je tu absolutní ticho, že slyšíš jen svůj dech. A nejhorší na tom všem je, že se v těch zrcadlech vůbec nevidíš. Rozhlížíš se, jak můžeš, ale ono nic. Toho se vyděsíš. Vyskočíš z podlahy a začneš křičet:

"Kde to jsem? Proč nejsem vidět? Co se to se mnou stalo?"

Jak už tak bývá, když začneš mít problém, hned se zjeví tvůj strážný andílek Adam. Nikdy tě nezklame a neopustí, jak slíbil už tenkrát, když ses narodil.

"Ahoj Filípku, tak už jsi se dostal až sem?"

"Kam sem? Kde to jsem?"

"To je velmi zvláštní zrcadlová síň, kam přichází lidé, kteří neposlouchají své svědomí."

"Svědomí, o tom se mi dneska v noci zdálo! O svědomí, jak svědilo."

"Já vím, však jsem v něm také byl, pamatuji si na to."

"Bylo to ošklivé. Ale tady je to o hodně strašidelnější. Chtěl bych se moc vrátit zpátky domů."

"To nebude tak jednoduché. Pamatuješ si na ten sen pořádně? Jaký jsi dostal návod, abys vždycky své svědomí uměl ukonejšit a sám pak byl šťastný?"

"Pamatuju. Zeptat se srdíčka, co je správné. Co je ošklivé, nedělat druhým."

"Správně. Věděl jsi to, a přesto jsi své svědomí dnes neposlechl. Tak jsi se dostal až sem, do zcadlové síně paní Karmy. Zrcadla ale neodráží jen podobu, jak jsi zvyklý na to, co máte v koupelně, ale odráží pocity toho druhého, na koho zrovna myslíš. S kýmpak jsi se před chvilkou pošťuchoval?"

"S Moničkou..."

Jen jsi to dořekl, objevila se před tebou přesně taková holčička, jako byla Monička. Jenže Monička to přímo nebyla.

"Tady to je slečna Empatie, která na sebe bere podobu všech lidí, které znáš a na které zrovna v tu chvilku chceš myslet. Teď myslíš na Moničku, tak vypadá jako ona."

To jsi ještě neviděl! Jako kdyby sestřičce z oka vypadla, žasneš. To ale není všechno. Jak se objevila, objevil se spolu s ní její obraz i ve všech zrcadlech. Přesto to byl obraz tebe samotného. Jak jsi se otočil doleva, obraz Moničky udělal totéž, jak jsi se sehnul, obraz přesně totéž. A to se slečna Emaptie ani nepohnula.

"To se mi nelíbí!" Vykřikl jsi, nic se ale nezměnilo. "Já chci vidět sebe a ty jdi pryč!" Rozzuřil jsi se na slečnu Empatii, co vypadala jako Monička, a strčil jsi do ní, až upadla na zem. Co se však nestalo! Stejnou silou, jako jsi povalil slečnu, tak neviditelná síla povalila Tebe a ty jsi si kecnul na zadeček. A bylo to vidět ve všech zrcadlech. Toho jsi se velmi lekl a naštvalo tě to ještě víc. Vyskočil jsi a pleskl Empatii po ruce. Hned na to ale cosi do stejného místa plesklo tebe. Slečna Empatie v Moniččině kůži začala plakat. Ne z bolesti, ale ze smutku a z lítosti nad tím ubližováním. Stejně tak jsi začal plakat i ty a s tebou tisíce zrcadel. Takový pocit jsi zažil prvně v životě. Tam moc jsi byl nešťastný z toho, že je ti nevinně ubližováno, že jsi musel plakat. Když se slečna Empatie uklidnila, uklidnil jsi se také. Pomalu jsi začal chápat, že všechno, co uděláš té Empatii, se ti velmi rychle vrátí. A jaké to všechno je.

"Proč se mi to děje?" špitl jsi směrem k andílkovi.

"No, to je tak, když neposloucháš malé výstrahy svědomí, a raději podlehneš tomu ošklivému v
sobě. Dušičce dobré se to samozřejmě nelíbí, tak ti ukázala, jak Monička skutečně cítí a co způsobuješ zároveň dušičce své, kterou to přesně takto bolí a ty se pak také necítíš vůbec dobře. Přijdeš na to, co bys měl udělat, aby to bylo všechno jinak? Vzpomeň si na ten sen, co jsi měl dnes v noci..."

Chviličku jsi přemýšlel. Tam pomohlo pohlazení od svědění. Třeba to bude fungovat! Pomalu jsi došel až k slečně Empatii a jemně ji pohladil po vláskách. Jé, to byla krása. Ihned jsi ucítil krásné pohlazení a zvláštní teplo, které se ti rozlilo po celém těle. Teplo od Lásky. Pohladil jsi znovu a znovu, až se Empatie začala krásně usmívat a spolu s ní i ty a tisíce zrcadel. To bylo najednou veselí! Začalo se ti to líbit. Pevně jsi Moničku objal a bylo ti tak moc krásně, že se ti ji ani nechtělo pustit.

"To je krásné, Adámku!" řekl jsi pak andílkovi.

"Ano. Právě jsi na vlastní kůži poznal, jak se cítí Monička. Když ubližuješ, i když hladíš a objímáš. A na to všechno dohlíží paní Karma, která ti i dnes přičarovala tuto zrcadlovou síň, aby sis toto všechno uvědomil a příště ti stačilo jen pouhé připomenutí svědomí od srdíčka, co a jak je příjemné a co naopak bolavé."

"Kdo je paní Karma?"

"Zavedu tě za ní příště, až přijde ten správný čas. Teď si ještě hraj tady chvilku mezi zrcadly. Přivolej si sem myšlenkou také paní učitelky, maminku, kamarády. Až se dostatečně poučíš o tom, co je to empatie, tedy umění se vžít do pocitů druhého,tak ti paní Karma dovolí se vrátit, pak se zrcadlová síň rozplyne a ty zase budeš zpátky ve svém pokoji. A neboj se, ona to pozná. Ona je strážkyní tvého svědomí. Propustí tě, až pochopíš, jak se ostatní mají, například jak jsou šťastní, když si spolu hrajete a smějete, jako mají radost, když je respektuješ nebo když se jim něco krásného povede a ty jim to přeješ. A také to, jak je bolí, když se chceš prát, když se mstíš, ubližuješ a zlobíš."


V zrcadlové síni Ti bylo samotnému ještě ouvej, byl jsi chvilku rozzuřený i naštvaný, že tu musíš být, ale velmi brzy jsi pocítil, že když se uklidníš a začneš s ostatními spolupracovat, že oni začnou spolupracovat s tebou. Přesně tak, jak to na sobě ukazuje slečna Empatie ve všech svých podobách. Nakonec se ti v zrcadlové síni zalíbilo, protože už jsi rozdával jen krásné pocity ostatním a ty se k tobě s velkou mírou vracely. V tu chvíli se ozval mocný a vlídný hlas paní Karmy.

"Tahle místnost není zlá, Filípku. Dneska jsi to pochopil, natrénoval jsi krásně vcítění se do druhých, a proto se můžeš vrátit do svého světa. Možná to tam není tak moc vidět, jako tady, ale zapamatuj si, že cítit je to takto vždycky - a vždycky skrze srdíčko. Přesně takto to funguje a cokoli rozdáš, ať úsměv, nebo rány, to se ti vždycky vrátí. Dnes, nebo zítra. Stejně jako v této místnosti. Těším se s tebou nashledanou!"

Hlas dozněl, opět se ti zatočila hlava a ty jsi se probral na zemi ve svém pokojíčku. Čas jakoby od té doby ani o fous neuplynul. Monička plakala u rozbitého hradu a ty jsi najednou pocítil zvláštní smutek u srdíčka. Že by pozůstatek z té místnosti? Nebo onen signál svědomí? Usmál jsi se, pohladil Moničku a společně jste začali hrad opravovat. Došlo ti, že paní Karma měla pravdu. Je tak krásné rozdávat radost a úsměvy, vždyť se mi tak krásně vrací na vlastních pocitech! A slzičky nemá rád nikdo. Není nic krásného a veselého na rozdávání ran, zato při rozdávání úsměvu je krásné všechno. Sluníčko ještě ten den vykouklo zpoza mráčků a zaradovalo se nad tebou, stejně jako se radovalo tvé svědomí, jak jsi to všechno krásně pochopil, a začal tak žít život v míru a s Láskou k ostatním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama