2. meditace pro Filípka - Soustředěnost

10. července 2012 v 9:10 | Lucka |  Meditace pro Filípka


Soustředěnost

Je ráno, sluníčko se probouzí a ty, Filípku, vstáváš do školky. Nejdřív se ti nechce, nejraději bys ještě chvilku spinkal, ale pak si vzpomeneš na všechny zážitky a dobrodružství, co tě čekají s kamarády, a s radostí vyskočíš. Hurá! Za chvilku už stojíte před brankou do školky a maminka tě jako každé ráno upozorňuje:

"Buď tu hodný a nezlob!"

Jenže ty ji skoro nevnímáš. Tolik setěšíš, co všechno se zase bude dít, až jsi z toho celý rozlítaný a neposedný.

Rychle se se všemi pozdravíš a napomínání ke klidu od paní učitelky pustíš jedním uchem tam a druhým ven. Nejraději bys dělal všechny věci najednou a nevíš, co dřív. Vůbec tě nezajímá, že paní učitelky mají vymyšleno něco pěkného pro všechny děti, zajímá tě jen to, co zrovna chceš dělat ty. Šplhat po žebřinách, stavět hrady ze stavebnice, pořádat závody s auťákama s ostatními kluky.Je toho tolik, tolik, tolik!

Najednou se ti začne točit hlava, až se musíš posadit. Školka je náhle jako na kolotoči, všechno velmi rychle probíhá kolem, až je to rozmazané. Sedíš na zemi, držíš se koberce a přeješ si, ať to přestane. Z ničeho nic se vše zastaví a ani nepohne. Je hrobové ticho. Děti si nehrají, jsou jako sochy. Paní učitelky také zůstaly stát na svém místě. Podíváš se z okna a tam se také nic nehýbe. Auta sezastavila, ptáčci zůstali viset ve vzduchu při letu. Vše zkamenělo. A co je ještě horší, vše začíná blednout a mizet.Všechny hračky, kamarádi, paní učitelky, celá školka i stromy venku. Vše se pomalu rozpíjí jako vodovka ve vodě, až nezůstane vůbec nic, jen bílo a prázdno. Nevíš, co se děje, co máš dělat. Je ti do pláče a začínáš se bát.

Pomalu procházíš tou bílou prázdnotou, až se náhle kolem tebe se začne zjevovat světlo, které tě uklidňuje. Odkud ho jen znáš? Začínáš se usmívat, protože je Ti známější a známější a přináší spoustu krásného. Ano! To je přeci tvůj strážný anděl Adámek! Určitě ti všechno vysvětlí, proč se všechno děje!
"Ahoj Adámku," oslovíš ho a jsi rád, že je tu s tebou.

"Ahoj Filípku, přicházím, protože jsi mě volal!"

"Já jsem tě ale nevolal, jenom se bojím, protože tu všechno zamrzlo a zmizelo a já nevím, co mám dělat. Jsem tu tak sám a chci, aby se vše vrátilo!"

"Vím o tom. Bál ses, tím jsi na mě začal podvědomě myslet a tím i přivolal. To mi postačí, abych k tobě mohl přiletět a zjevit se ti. A teď ti pomohu, jestli budeš chtít."

"Chci! Co mám dělat, aby bylo všechno jako dřív? Aby se to vrátilo? A proč vlastně všechno zmizelo?"

"Povím ti něco o světě. Tedy o světech. Existuje jich více. Každá bytost má svůj svět, ve kterém je jen ona. Ty máš svůj svět, maminka má svůj svět, kočička rovněž a já mám také svůj svět. V něm každý máme jen to, co do něj vpustíme. Je to jako jedna veliká místnost, uzavřená, v jejímž středu jsi ty. A na co pomýšlíš a s kým se kamarádíš nebo komu jen věnuješ pozornost, to má v tvém světě místo. A tyhle místnosti světy dávají dohromady jeden veliký dům - společný svět. Jak se kdo chová, tak to v tom domě bude vypadat. Tak bude uklizeno, tak si sousedi budou vypomáhat nebo se hádat.

Ty jsi teď sám ve svém světě a vše se z něj vypařilo. Čas se zastavil. Měl jsi příliš mnoho přání najednou, než aby šla všechna splnit v jediném okamžiku. Byl jsi netrpělivý, nevěnoval jsi pozornost ostatním a tvůj svět se oddělil od světa společného. Ve skutečnosti se všechno hýbe a všechno existuje dál, ale bez tebe. Jako by ses odstěhoval ze společného domu. Ty to teď nevidíš, protože je to mimo tvé vnímání. Když jsi netrpělivý a nevnímáš, co ti ostatní říkají a co dělají, tak jako by pro tebe neexistovali. Dlouho jsi žil ve vlastním světě, až se ti ten společný, co jej sdílíš s maminkou, tatínkem, sestřičkou, zvířátky i kamarády vypařil pryč. Ráno jsi nevnímal maminku, když měla starost o to, abys byl ve školce hodný. Tady jsi nevnímal paní učitelky, když pro vás měly připravenou skvělou hru. Ani jsi nevnímal Leonku, že má nové tričko a chlubí se ti jím. Vnímal jsi jen sebe a spoustu spoustu přání, která jsi chtěl najednou uskutečnit. Ale jenže ta se nemohla naplnit, když se jim nevěnuje dostatek pozornost. Tak také zmizela."

"Já bych chtěl zase zpátky školku a kamarády, tohle se mi nelíbí."

"Jde to zařídit. Ale musíš se soustředit. Ne na spoustu věcí najednou, ale vždy jen na jednu jedinou. Povedu tě krok za krokem a společně vrátíme všechno zpátky, ano?"

"Ano!"

"Tak jo. Sedni si zase hezky na zem a ničeho se neboj. Všechno zvládneš. Nejdřív si rozmysli, co nebo koho bys chtěl vrátit jako prvního."

"Kamarádku Leonku."

"Dobře. Takže mě dobře poslouchej. Mysli na Leonku a z hluboka dýchej, hezky pomalu. Pokaždé, když se nadechuješ, se kousíček z kamarádky se objeví zpátky, a když vydechneš, dodáš jí zpět její barvu. Barvu vlásků, očí, rtů, kůže, oblečení... Musíš si ale opravdově přát, aby se vrátila - aby bylo vidět, že to myslíš vážně a skutečně po tom toužíš."

Pomalu a klidně dýcháš, jak ti poradil Adámek. Do toho si tiše šeptáš - "Leonko, vrať se." A funguje to. Kamarádkaje opravdu výraznější a výraznější, už má vidět hlavu, na ní očka, už má i tělo s modrým tričkem... Až je tu celá.

"Výborně jsi to zvládl, Filípku. A teď bys chtěl vrátit co nebo koho?" Odpovíš mu a zase ho s dýcháním vracíš zpět. A tak se postupně objevují i paní učitelky, všechny věci, co ve školce byly, všechny hračky, okno, ptáčci, obloha a vše je krásně barevné jako dřív.

"A co teď? Nikdo se nehýbe!"

"Čekají jen na tvůj signál."

"Na jaký signál?"

"Když všechny ty lidi a všechno okolo budeš mít rád a budeš je respektovat a vnímat, že také existují. Zkus se na ty všechny podívat a od srdce pronést - žijte, mám vás rád... Jestli to myslíš upřímně, tak se všichni opět rozhýbou a zase budou patřit do tvého světa. Jestli si to nebudeš přát upřímně od srdíčka, znamená to, že chceš dál zůstat ve svém netrpělivém světě, kde nestíhá nic žít a ničemu nevěnuješ skutečnou pozornost, nic se hýbat nezačne a ty v něm zůstaneš sám."

Je ti úplně jasné, co chceš. Tak zavřeš klidně oči a zašeptáš: "Mám vás všechny rád, žijte!"Jak rychle všechno předtím ztuhlo, tak teď se rozhýbalo. Máš z toho obrovskou radost. Dokázal jsi to! Svou láskou a trpělivostí jsi vdechnul život všem, kteří se z tvého světa málem ztratili.

"Děkuji ti za pomoc," obejmeš svého andílka a jsi rád, jak jsi vše skvěle zvládl a jsi vděčný, že ti tvůj přítel opět pomohl.

"Jsi šikovný chlapec, Filípku. Věz, že ve tvém světě je vždy jen to, co pořádně vnímáš. Ostatní pak přestává existovat a mizí v bílé prázdnotě. Jen to, na co se soustředíš, to pro tebe existuje. Když budeš vždy dělat jen jednu věc soustředěně a naplno, vždy se ti podaří ji dokončit a skvěle zvládnout. Pokud jsi ale roztěkaný a přelétáš v myšlenkách, znamená to, že si tvou pozornost nezaslouží, rozdrobí se a opět zmizí do bílého prázdna. Tak se soustřeď vždy na to, co zrovna děláš a i na to, co chceš třeba dokázat. A uvidíš,jaké zázraky způsobíš. Jako dnes! A ostatní lidi, paní učitelky i kamarádi budou určitě šťastnější, že vnímáš, co říkají, protože jim tím dokazuješ, že je máš skutečně rád a vážíš si jich. Měj se tu krásně, Filípku," loučí se andílek. "A nezapomeň, že kdykoli na mě pomyslíš, přijdu za tebou stejně jako dnes."

Andílek Adámek se s úsměvem ztratil i se svým uklidňujícím světlem. Ty teď sedíš na koberci uprostřed třídy, rozhlížíš se a uvědomuješ si, jak by bylo smutno, kdyby to všechno mělo zmizet. Najednou jsi tak nějak vděčnější za společný svět. Za školku, za kamarády i za to, že do společného světa patří i ten tvůj malý. Přemýšlíš, kterou věc vykonáš. Už nepotřebuješ dělat všechno najednou, protože víš, že ostatní věci počkají. Vždy budou trpělivě zamraženy v bílém prázdnu - a kdykoli je svým soustředěním můžeš vyvolat. Máš z toho velkou radost. Usmíváš se a jsi klidný, protože víš, že společnému světu sice vládnout nemůžeš, zato můžeš do svého světa nechat všechny a všechno vstoupit a účastnit se společného životního dobrodružství. Stačí jen trocha pozornosti a vnímavosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *K* *K* | Web | 10. července 2012 v 11:42 | Reagovat

To je fakt ve skutečnosti?? :)

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 10. července 2012 v 22:01 | Reagovat

Ano :-).
Skutečnost je to, co vnímáme jako pravdu - tedy pro naše podvědomí.
Pravdou je, že proud soustředěných myšlenek na určitou činnost se "manifestuje" rychleji, než bláznivé poletování myšlenek z jedné věci na druhé. Pokud se člověk dokáže stoprocentně (což je tedy výsledek mistrovské práce, pro "běžné" lidi stačí soustředění alespoň 60%), dokážete
tvořit zázraky takřka během chvíle, např. uzdravit si zlomenou ruku :-). Ne každého ale toto zaujme, či je "reálné", pro běžný život nám stačí "zázraky" formou třeba dobře odvedené práce s maximální efektivitou, u dětí
to může znamenat pěkně nakreslený obrázek, úspěšně zvládnutí písemky z matiky či podpora talentu, který v jedinci dříme.
Vše je založeno na principu všudypřítomných energií. Na co se soustředíme, tomu dáváme prostor k růstu, takovou energii do procesu vkládáme a tím ho podporujeme. Pokud jsou to pozitivní myšlenky, může se náš život stát rájem - vše nám půjde snadno od ruky. Pokud jsou negativní, můžeme si pro sebe stvořit vlastní soukromé peklo (žádné jiné ani neexistuje) a v něm si "spokojeně" žít - přežívat. Záleží vždy na našem výběru.
Pěkný den, Lucka :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama